Milan Malinský

   Z přírodního parku Geras jsme se vydali ke středověké zřícenině hradu Kaja, který se nachází přímo na hranici s Českou republikou při toku Dyje a který byl takovou protiváhou proti Novému Hrádku, který leží na druhé straně hranice na břehu Dyje. Kvůli kopcovitému terénu ovšem není vidět vzájemně z jednoho hradu na druhý, ale oba potkal v podstatě stejný osud, neboť se z nich stali zříceniny, ačkoliv rakouský hrad je na to co se týče zachovalosti přeci jen o poznání lépe.

   Poslední den dovolené jsme náležitě využili k poznání Vranova a jeho okolí, které jsme do té doby zanedbávali, poněvadž to vypadalo, že na jeho poznání je dost času, ale opak byl pravdou. Neboť v celém Podyjí je tolik památek, že se je nedá během jednoho týdne všechny navštívit.

   Ihned po ránu jsme se vydali na prohlídku zámku, který jsme celý týden měli jako na dlani. Tento zámek by si právem zasloužil označení jako perla Podyjí, neboť je to vskutku umělecký skvost, který stojí opravdu za to ho navštívit. Vypíná se na vysoké skále a je vidět ze všech stran Vranova. Ze zámku je potom naopak nádherný výhled do celého okolí.

Zámek Vranov nad Dyjí patří k nejpozoruhodnějším stavbám středoevropského baroka. Vznikl přestavbou ze starého románsko gotického hradu, poprvé připomínaného jako zeměpanská pohraniční pevnost k roku 1100. Z něho si podržel dvě hranolové věže, část hradeb a budovy tak zvaného předhradí. Současnou podobu mu vtiskli po ničivém požáru v roce 1665 hrabata z Althannu. Ti na sklonku 17. století - podle projektu císařského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu - nejdříve postavili a vyzdobili impozantní sál předků, dominující zdejší členité krajině a výtvarně umocňující její osobitý půvab. Vzápětí vybudovali zámeckou kapli Nejsvětější Trojice jako jeho ideovou protiváhu. V 18. století pak přestavbu završili obytnými budovami čestného dvora. Zámek pak získali polští Mniszkové, kteří přivedli k rozkvětu proslulý vranovský závod na výrobu kameniny. S nimi spříznění Stadničtí drželi zámek Vranov nad Dyjí až do počátku druhé světové války. Ten je dnes jako národní kulturní památka v péči státu.

   Ze zámku jsem se vydali do pevnostního muzea ve Vranově. Není to daleko a cesta pěška trvá asi 10 minut pomalou chůzí. Stačí vyjít od zámku do kopce a v podstatě první odbočka vpravo na polní cestu je ta správná cesta k prvnímu bunkru. Cesta je i značená ukazateli, takže je celkem snadné se tam dostat. Součástí pevnostního muzea jsou dva bungry. Oba dva jsou velmi dobře zrekonstruovaný a je na nich vidět spousta hodin dobře odvedené práce místních nadšenců, kteří se o ně vzorově starají. První z nich je plně vybaven zbraněmi a vybavením z první republiky a po vstupu do něj jsme si připadali jako v době před druhou světovou válkou. Úžasné je i poutavé vyprávění, kterého se nám dostalo a  odborné odpovědi na všechny otázky, které jsme obdrželi. Je vidět, že této části opevnění se věnují lidé, kteří tím žijí a mají rozsáhlý přehled o dění, které s tímto opevněním souvisí. Až tam, v bunkru, který je autenticky zrekonstruován, si člověk uvědomí, jaké pocity museli mít vojáci v té době, kteří měli střežit naše hranice, ale k čemuž kvůli mnichovskému diktátu nikdy nedošlo a tyto pohraniční pevnosti byly bez jediného výstřelu vydány nepříteli a tím pádem nebyly vlastně nikdy využity. Druhý bunkr poházející z téhož období, ovšem vybavený již modernějšími zbraněmi z období studené války se nachází o pár metrů dále a rovněž i zde jsme se dočkali zasvěceného výkladu. Dozvěděli jsme se zde o málo známém faktu, kdy se za studené války mocnosti Varšavské smlouvy chystali na třetí světovou válku a tyto pevnosti jim měli sloužit k obraně hranic před tehdy "imperialistickým" nepřítelem.

Rád bych i tímto poděkoval všem, kteří se zasloužili o toto unikátní znovuzrození těchto pevnůstek a o jejich zachování pro další generace, které už doufejme nic podobného nebudou potřebovat a zde si budou pouze moci připomínat období, které znamenalo pro celou Evropu obrovskou pohromu, která vyůstila v nejstrašnější válku v lidských dějinách.

 I
 I

 I

   Po shlédnutí pevnostního muzea jsme se vydali na prohlídku vranovské přehrady, kde v letních měsících pobývá značná část turistů. Jelikož více než nějaké přelidněné pláže mám přeci jen radši klidnější místa, tak jsme se zde nějak dlouho nezdrželi. Ale i přesto má tato přehrada své kouzlo a zajímavá je i naučná stezka, která měří přibližně 4 km a je pojmenována jako Naučná stezka Karla Claryho na počest tohoto spisovatele a malíře, který se zde na Vranově nakazil cholerou a poté na tuto zákeřnou nemoc zemřel. Majitel panství, hrabě Stanislav Mniszek na jeho počest nechal postavit na vyvýšenině, která je nad přehradou tzv. Claryho kříž, který se vypíná na pravé straně přehrady cestou od Vranova a je součástí této naučné stezky. 

   Z vranovské přehrady jsme se vydali na cestu na nedalekou zříceninu Nový Hrádek, která není tolik známá, ale o to je více tajuplná a stojí opravdu za to jí navštívit. Cesta k této zřícenině není ovšem tak snadná, neboť autem se k ní není možno dostat a tak nezbývá, než jít pěšky z nedalekého Lukova, nebo tam dojet na kole. Jelikož my jsme už byli na cestě domů, tak jsme autem dojeli do Lukova, ale poněvadž je dost špatně značená cesta, tak jsme měli problémy s autem zaparkovat. Jako nejvýhodnější pozice pro zaparkování auta je parkoviště u "Penzionu u Hrádku".

 

 Po zaparkování jsme vyrazili po cestě, která již byla značená a nejdříve jsme se vydali po poli po jehož přejití jsme odbočili vlevo a pokračovali jsme k lesu, kde již byly turistické ukazatele. Cesta se zdá být nekonečná,poněvadž v lese není moc daleko vidět a tak jsme se nechali vést ukazateli a doufali jsme, že za každou zatáčkou už hrad musí být. Jelikož Dyje tvoří hranici, tak jsem věděl, že nejdříve se musí objevit hrad a ten se před námi vynořil z ničeho nic jako by najednou vyrostl ze země. Tváří se tajuplně a to ještě umocňuje fakt, že byl po 40 let za socialistické éry nepřístupný a tudíž zde vegetace rostla bez jakéhokoliv lidského zásahu. My jsme měli obrovské štěstí na průvodce, který o celém hradu mluvil velmi zasvěceně a přiblížil nám i celou vegetaci, která se zde vyskytuje. S takto příjemným výkladem jsem se snad ještě nesetkal a i ostatní návštěvníci to dokázali patřičně ocenit.

  Přímo u řeky Dyje, která tvořila jednu z os pravěké kolonizace, se na dnešním novohrádeckém území usazovali první osídlenci již v mladší době kamenné, to je někdy od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nasvědčují tomu příhodné terénní předpoklady mohutného říčního meandru, ale i náhodné nálezy kamenných industrií. Pravěká osada, v níž v době asi před šesti tisíci let žil tzv. lid s malovanou keramikou, byla objevena na okraji dnešního lesa - na lokalitě Příčky.

 Pro Novohrádecko, které v té době pokrýval hustý prales, měla velký význam tzv. dolní stezka, vedoucí kolem Dyje a dále do vnitrozemí. Pohybovaly se po ní obchodní karavany zprostředkovávající směnu výrobků, ale procházely tudy a v povodí řeky se i dočasně usazovali Keltové, Germáni a od 6. století n.l. i Slované.

  Prvními historicky doloženými majiteli tohoto území byli premonstráti z louckého kláštera ve Znojmě, kteří ho v roce 1358 směnili s moravským markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. Ten zde - na nejužším místě skalnaté šíje, asi 80 metrů nad hladinou Dyje - postavil dnešní tzv. dolní hrad, a to jako opevněné sídlo plášťového typu využívané k příležitostným loveckým pobytům. Dodnes se z něj zachovala nižší parkánová hradba a do ní unikátně vložený soustředný ovál vnitřní hradby o síle až tří metrů, postupně zvyšovaný až na třináct metrů.

  Jeho syn Jošt Moravský, pozdější římskoněmecký král, přenechal v roce 1403 nový zeměpanský hrad svému stoupenci Přechovi z Kojetic. Po něm pak v držení Nového Hrádku následovali, nejpozději od roku 1420, rakouští Eitzingerové, kteří na protilehlém břehu Dyje vlastnili i hrad Kaju. Za nich došlo, v době husitských válečných bouří a v dalších dvou stavebních etapách 15. století, k zásadní přestavbě hradu.

  V té době byl především zrušen původní obytný markraběcí palác a nahrazen architektonicky nenáročnou dvouprostorovou stavbou s trámovými stropy. Do západního konce uzavřeného nádvoří byla vložena patrová budova s pultovou střechou a do jeho východní části dvě budovy další, dnes jen obtížně rozpoznatelné. Opevnění Eitzingerové zesílili o štítovou hradbu tzv. přihrádku s malými okénkami střílen, která se v jižním konci, u dna prohloubeného šíjového příkopu, přimykala k vysoké hranolové věži. Ta se pak otevírala v přízemí a v patře do nové, asi palácové budovy, od níž pak hradební zeď pokračovala západním směrem k vnější obalové zdi jádra.

  S tím se však nespokojili. Na předsunutém východním směru vybudovali ještě okolo roku 1438 mohutnou třičtvrtěválcovou věž chránící vstup do vnějšího areálu hradu. Do ní vevázali hradební zeď vymezující z jižní strany dnešní velké nádvoří, v jehož dolní části, těsně nad příkopem, postavili novou, dnes již téměř rozpadlou budovu asi pevnostní funkce. Komunikaci do hradu pak ukončili dřevěným mostem spočívajícím na dvou kamenných pilířích a zaústěným do vstupního portálu přihrádku.

  V třetí čtvrtině 15. století byl vývoj hradu v podstatných rysech dokončen posledním významnějším stavebním podnikem. Ve východním předhradí byla přezděna dosud dovnitř otevřená třičtvrtěválcová věž, k níž stavebníci ze severní a západní strany připojili dvě trojpodlažní křídla nového hradního paláce. Vznikla tak samostatná dispozice s miniaturním obdélným nádvořím dnešního tzv. horního hradu.

  V 16. století se na takto vybudovaném vrchnostenské sídle vystřídalo v krátkých intervalech několik šlechtických rodů. Byli to pánové z Bačkovic a s nimi spříznění Kunštáti, kteří okolo roku 1525 ještě opevnili ze severu východní předhradí novou zdí zakončenou bastionem s klíčovými střílnami. Dominium po nich zakoupili Krajířové, Čertorejští, Dietrichsteinové, Berkové z Dubé a Streinové. V roce 1617 ho pak poprvé získali držitelé Vranova Althannové, kteří na několik staletí obě dominia spojili do jednoho celku.

  V 17. století za Scherfenbergů dolehly na Nový Hrádek hrůzy třicetileté války. Okolní vesnice byly popleněny a nedostatečně zajištěný hrad byl v roce 1645 - za nejasných okolností - obsazen a částečně pobořen švédským vojskem generála Torstensona.

  Jeho vojenský význam byl od této doby již minimální. Pobořené části nebyly obnovovány – jistě pro nedostatek finančních prostředků, které noví majitelé věnovali v nebývalém rozsahu na přestavbu sídelního Vranova, ale i proto, že se od základu změnil názor na tradiční obytnou roli nepohodlného kamenného hradu ležícího navíc v lesích a stranou hlavních cest. Vrchností byl opuštěn – nejpozději Althanny, kteří v roce 1680 získali vranovskonovohrádecké panství opět do svého majetku a kteří ho drželi až do konce 18 století.. Jeho některé zachovalé budovy však byly nadále aspoň zčásti využívány – jako dočasné útočiště nebo i skladové zázemí rozsáhlých vrchnostenských hospodářských provozů v jen tři kilometry vzdáleném Lukově.

  V roce 1799 se Nového Hrádku ujal nový dominus - polský hrabě Stanislav Mniszek, který na velkém nádvoří - zřejmě již v roce 1800 - adaptoval starší budovu na hájovnu a později, snad v dolní části zříceniny, zřídil prodejní sklad kameninového zboží z vlastní vranovské továrny. V duchu pronikajícího romantického názoru upravil i horní hrad, a to pro krátkodobé výletní a lovecké pobyty své rodiny a svých hostí. Na tuto činnost pak navázala jeho dcera a dědička Luitgarda Stadnická, která nechala někdy v druhé polovině 19. století rozšířit a zpevnit zahradní terasy na jihovýchodním svahu.

  Ing. Adamu Zbyňku Leonovi Stadnickému, pravnukovi Stanislava Mniszka, byla za první pozemkové reformy v dvacátých letech 20. století zřícenina zkonfiskována a pronajata Klubu českých turistů, který ji zpřístupnil veřejnosti a zřídil v ní navíc noclehárnu pro mládež s kapacitou dvaceti lůžek. Za druhé světové války se její přední část stala celoročním obydlím pro skupinu totálně nasazených polských žen vykonávajících zemědělské práce v lese a u německých sedláků v Lukově. Hájovna na prvním nádvoří byla přeměněna na veřejný hostinec pro turisty.

  Počátkem padesátých let, tedy krátce po komunistickém puči, se Nový Hrádek ocitl ve velice přísně hlídaném, tzv. zakázaném pásmu, do něhož měli přístup jen vojáci Pohraniční stráže. Až tzv. sametový převrat v roce 1989 umožnil volný pohyb v dříve tak střeženém Podyjí a na samotné zřícenině i opětovné zavedení řízeného návštěvnického provozu.

  Tím, že na ní ustala na čtyřicet let veškerá lidská činnost, se výrazně zanedbala péče o její stavební stav, na straně druhé ji to však - trochu paradoxně - ochránilo před moderními devastacemi. V nepřítomnosti člověka tu navíc začaly probíhat volné přírodní procesy, které způsobily srůstání přírodních prvků se středověkou architekturou hradu. Vzniklá „srostlice“, zachovávající Novému Hrádku autentický vzhled starožitného sídla, je dnes mimořádně cenným krajinotvorným prvkem v prostředí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí.

  Přírodní, ale i stavebně historické hodnoty hradu jsou opravdu mimořádné. Ocenila je i vláda ČR, která ho v roce 2002 - spolu se Státním zámkem Vranov nad Dyjí - vyhlásila za národní kulturní památku. Tímto krokem vyjádřil nejvyšší exekutivní orgán státu, že Nový Hrádek představuje cenný pramen hmotné kultury a že patří do skupiny památek tvořících nejvýznamnější součást kulturního dědictví národa.