Milan Malinský

Podyjí část 2

Znojmo - zámek

GPS: 48°51'20.43"N, 16°2'32.9"E

     Z hradu Bítov cesta zpět už utíkala celkem dobře, neboť se jelo většinou z kopce a jenom kolem hradu Cornštejn bylo stoupání. A tak cesta zpět uběhla mnohem rychleji než cesta na Bítov.

      Na druhý den jsme se vydali autem do Znojma. Město samotné je plné historických památek a tak jsme tam strávili celý den. Auto jsme nechali na parkovišti a pěšky jsme prošli městem a kolem pivovaru kde je nově zbudovaná cesta jsme se dostali k znojemskému zámku. Zámek sám ovšem nenabízí mnoho expozic, ale spíše se teprve restaurují interiéry. Uvnitř je hlavně expozice pravěkého osídlení okolí Znojma a část se zabývá sousedním románským skvostem - rotundou svaté Kateřiny, která opravdu stojí za návštěvu.

                                       Rotunda svaté Kateřiny

      Rotunda je skutečně památka, která stojí za to ji navštívit. Byla postavena v roce 1037 jako kostel. Její unikum spočívá v zobrazení světských scén (nejspíše povolání Přemysla Oráče, portréty údělných knížat z rodu Přemyslovců) vedle náboženských motivů (Útěk do Egypta,Zvěstování). Fresky byly vymalovány r. 1134. V rotundě je zakázáno fotografovat a natáčet na video a z důvodu ochrany památky je omezena kapacita  na 10 osob za hodinu, takže se může stát, že v sezoně se dovnitř nemusíte dostat. Navštívit ji ovšem za to stojí, obzvláště když před několika lety byla rotunda v dosti špatném stavu a dnes je pýchou města Znojma.

Po prohlídce rotundy jsme se vydali na oběd. Zvláštní je, že ve městě bohatém na památky jakým Znojmo je, není zase tak jednoduché najít restauraci, kde by se nechalo poobědvat. Jelikož Znojmo znám, tak jsem zvolil osvědčenou restauraci Bermuda, která se nachází u kruhového objezdu se sovětským samopalníkem. Tato kruhová křižovatka se při průjezdu městem opravdu nedá přehlédnout. K restauraci patří i hotel a je to asi nejlepší ubytovací a stravovací zařízení v celém městě.

Podzemní chodby

                              GPS:  48°51'24.106"N, 16°2'58.029"E

   Po obědě jsme se vydali do znojemského podzemí. Je to unikátní soubor podzemních chodeb, který má dohromady téměř 27 kilometrů a v některých místech má až 4 patra. Jejich začátek se datuje někdy kolem 14 a 15 století a v dřívějších dobách sloužily jako skladiště zemědělských plodin. Podzemní sklepy byly budovány u každého domu a postupným rozšiřováním byly tyto sklepy propojeny až vzniklo  podzemní město, které mělo i v dobách válek obranný charakter. V chodbách je i několik hlubokých studen, které jsou plné vody a ve kterých útočnici ve válečných dobách snadno skončili, poněvadž v chodbách nebylo téměř žádné osvětlení, což poznáte ve chvíli, kdy vám průvodkyně podzemím zhasne světlo a ocitnete se v absolutní tmě. V ten moment zjistíte, že orientace v takovémto terénu není snadná a to ani ve chvíli, když svítí osvětlení. Zvláštností je i to, že neexistují žádné plány tohoto podzemního komplexu a v současné době je z celkové délky podzemních chodeb zpřístupněn asi kilometr, při kterém dělá společnost expozice alchymistů a kostlivců ve všech možných polohách a na závěr můžete využít ochutnávku vín.

                          Železná opona - Čížov

                    GPS: 48°52'36.369"N, 15°52'18.321"E

   Na další den jsme opět zvolili místo auta kola a vydali jsme se se po stopách železné opony, která dělila bývalé Československo od Rakouska a Spolkové republiky německo v dobách komunistické totality. Jsou to zbytky tohoto nechvalně proslulého opevnění, které stálo životy desítek lidí, kteří se v dobách komunistického režimu snažilli skrz něj dostat z československého území do svobodného Rakouska a dále na západ.

V roce 1951 u nás vstoupil v platnost restriktivní zákon na chranu státních hranic. Na základě této normy bylo zahájeno budování ženijně-technických zátarasů, neslavně známé železné opony. Státní hranice s Rakouskem a někdejší Německou spolkovou republikou byla hermeticky izolována od vnitrozemí tzv. hraničním pásmem.Nezbytné činnosti v této "Zemi nikoho" směli vykonávat jen lidé příslušně prověření. Zátarasy umístěné uvnitř tohoto hraničního pásma (cca 100 m - 4 km od státní hranice), byly opatřeny signální soustavou, která prakticky znemožňovala jeho nepozorované překonání. Linie této stavby byla několikrát posouvána směrem do vnitrozemí. Poslední verze měla podobu 20 metrů široké linie s drátěným zátarasem a signální stěnou, oraným pásem ošetřovaným totálními herbicidy a obslužnou asfaltovou komunikací. Součástí železné opony byla i různá přídavná ženijní zařízení (ježkové a jehlanové zátarasy, dělobuchy, osvětlovací rampy, strážní věže apod.). Tento komplex zařízení znamenal značný zásah do přírody, který ještě dnes negativně ovlivňuje území Národního parku Podyjí. Tyto zátarasy představují jedinou dochovalou ukázku železné opony v České republice.

  My jsme se vydali časně ráno z Vranova nad Dyjí na kolech a lesem jsme jeli směr Čížov. Chvilku jsme jeli kolem Dyje a to byla příjemná cesta, ovšem v okamžiku když jsme se od řeky odklonili, tak nastalo prudké stoupání lesem, kde bylo na cestě i kamení a to jsme v některých úsecích museli slézt z kol. Po celkem strastiplném stoupání do prudkého kopce, kde jsme potkali několik skupinek odpočívajících cyklistů jsme konečně dosáhli vrcholu kopce. Dále už cesta ubíhala po rovince lesní cestou a vzápětí ji vystřídala asfaltka a cesta z kopce dolů k Čížovu. Pod kopcem jsme se vydali doprava a projeli jsme celým Čížovem a na konci vesnice po pravé straně se objevila nechvalně proslulá železná opona. I dnes s odstupem času člověka zamrazí v zádech při tomto pohledu a to jsou tu pouze zbytky dlouhé několik desítek metrů. Projeli jsme podél opony ke strážné věži a pokusili jsme se na ni vlézt. Bohužel až nahoru se vylézt nedá, neboť věž je zespoda uzamčená.

   Cílem naší cesty byl hrad Hardegg, ležící odtud asi 3km na rakouské straně. Proto jsme se vydali dále za železnou oponu, kudy dříve bylo nemyslitelné jet a pokračovali jsme po asfaltové silnici směr Rakousko. Cestou jsme se stavili na Hardeggské vyhlídce, na kterou se musí odbočit vpravo do lesa a cesta je tam dobře značená. Samotná vyhlídka se nachází na strmé skále v nadmořské výšce 400 metrů a je z ní úchvatný pohled do údolí na celé městečko a obzvláště na samotný hrad Hardegg. Proto bych každému, kdo by se sem chtěl vydat doporučil tuto krátkou zajížďku z hlavní trasy aby se mohl pokochat tímto nádherným pohledem.  Pokud jsme stáli na samotné vyhlídce,     tak jsme si ani nevšimli jaká to výška je. To jsme si uvědomili až když jsme dorazili na samotný hrad a podívali jsme se směrem k vyhlídce.

                    pohled na celé městečko jehož dominantu

                                      tvoří hrad Hardegg

    Její historie sahá do roku 1885 kdy zde byl zřízen dřevěný pavilon turistickým klubem ve Znojmě na skále nad údolím Dyje s výhledem na městečko Hardegg. Altán byl pojmenován po jedné z dcer vranovských majitelů panství na jejichž pozemku byl postaven - tedy "Luitgardinou vyhlídkou". Původní vzhled této romantické stavby je zachován i v její současné rekonstruované podobě z roku 1990. Jde o dar rakouského turistického klubu tehdejší správě CHKO Podyjí.

                                   Hrad Hardegg

                     GPS: 48°51'8.64"N, 15°51'32.471"E 

   Od vyhlídky vede cesta k hraničnímu přechodu z kopce a díky šengenskému prostoru nemusíte nikde ani zastavovat. Hranice obou států je tvořena přirozeně středem toku řeky Dyje. Řeku jsme přejeli po lávce z ocelové konstrukce a zamířili jsme rovnou k hradu. Na rakouské straně sice není téměř žádné značení, ale díky tomu, že hrad je stále vidět,jsme cestu k němu nalezli bez problémů.

Most přes řeku Dyji spojující Českou republiku s Rakouskem.

  Cesta k hradu vede kolem farního kostelu svatého Víta, pocházejícího z první poloviny 13. století. Současná podoba kostela je ovšem z poloviny 18. století. V podzemních prostorách kostela se nachází hrobka do níž bylo pohřbeno několik generací pánů z Hardeggu. Pod kostelem stojí kruhový karner ( 13 m vysoký s průměrem 13,5 m). Pochází z roku 1160 a v průběhu 15. století byl upravován. Jeho spodní prostor sloužil jako kostnice a horní jako kaple.

Farní kostel svatého Víta z první poloviny 13. století.

   Hrad Hardegg je jedním z nejmohutnějších a nejzachovalejších obranných hradů v Rakousku a nejstarších ve střední evropě, vypínající se na žulové skále. Městečko Hardegg je vůbec nejmenším městem celého Rakouska.

Vstupní brána na hrad Hardegg

   Po vstupu na hrad nás čekalo milé překvapení. Paní kastelánka, když zjistila, že jsme češi na nás spustila plynulou češtinou, takže jsme si s ní mohli normálně popovídat. Výhodou je i to, že pokud si zakoupíte společnou vstupenku na hrad Hardegg a na nedaleký barokní zámek Riegersburg, který patří stejným majitelům, tak se nechá ušetřit docela dost peněz. A to jsme ještě jako češi měli slevu.

Hradní nádvoří.

    Od paní kastelánky jsme dostali tištěného průvodce v češtině a celý hrad jsme si mohli nerušeně prohlédnout. Průvodce je dost podrobný a ke každé budově, nebo místnosti je popis, takže jsme se na hradě neztratili.

Černá kuchyně.

   Hrad Hardegg stál již v roce 1188. Roku 1425 se při své výpravě do Rakous hradu zmocnilo husitské vojsko. Objekt sám však tehdy nebyl nijak vážně poškozen. K poničení značného rozsahu došlo až roku 1754, kdy byl hrad zasažen bleskem patrně s doprovodnými sesuvy půdy. Některé prameny hovoří dokonce o zemětřesení. Jisté však je, že od té doby zůstal hrad neobydlen a postupně chátral. Teprve roku 1876 přikročil jeden z majitelů k opravám, které trvaly až do roku 1905. Dnes jsou na hradě umístěny památky na Maxmiliána Habsburského, který byl jako mexický císař zavražděn roku 1867. Část expozice doplňují i jeho sbírky umění starých Mayů, Inků a Aztéků.

Oltář v hradní kapli.

   Původně jsme chtěli ještě zajet na zámek Riegersburg, ale nakonec jsme rozhodli, že ten si necháme na další den a vydali jsme se zpět do Čížova, kde jsme se rozhodli, že si dáme pozdní oběd. Cesta kromě části od hranic, kde je prudké stoupání ubíhala celkem rychle a tak jsme byli poměrně brzy v Čížově. Na oběd jsme zajeli do hospody u Švestků v Čížově. která je u hlavní silnice. Venku je poměrně velká terasa, kam se nechá i vejít s kolem. I když terasa není nejmenší bylo tam dost plno a my měli štěstí, že jsme našli volné místo. Oběd byl chutný a ceny zde mají přijatelné, takže případným zájemcům o stravování tuto hospodu mohu doporučit. Po obědě jsme se vydali zpět do Vranova, s tím, že odbočíme a navštívíme ledové sluje,které jsou od Vranova vzdélené asi 5 km.

                                     Ledové sluje

                        GPS: 48°53'1.85"N; 15°50'31.77"E

     Na cestě z Čížova do Vranova je odbočka k ledovým slujím. Zajížďka je to asi 2 km a za odměnu se nám naskytl nádherný pohled do malebné krajiny podyjí z vyhlídky u ledových slují.

     Součástí vyhlídky je i zděný obelisk, jehož nejlepší léta má už za sebou a určitě by si zasloužil nějakou renovaci.

Ledové sluje vznikly na strmém svahu dnes již opuštěného meandru řeky Dyje v bítešských ortorulách, světlešedých horninách skládajících se především z živců, křemene, amfibolu a slíd. Následkem erozivní činnosti řeky Dyje a mrazového zvětrávání došlo k sesutí ohromných horninových bloků vytvořilo se výrazné skalní členění. Vznikly tak otevřené a zazeměné sutě a především rozsedlinové jeskyně, jež tvoří rozsáhlý systém navzájem propojených dutin. Pohyby jsou dosud živé a malá stabilita svahu způsobuje i dnes občasné řícení bloků. To je také jeden z důvodů zákazu vstupu do celé lokality i jejich podzemních partií.

Některé podzemní prostory jsou za příhodných klimatických podmínek vyplněny ledovou výzdobou, tvoří se v nich rampouchy, povlaky, námrazy a kaskády. Díky povrchovým i podzemním tvarům a speciálnímu mikroklimatu je tato lokalita jedním z nejvýznamějších stanovišť netopýrů na Moravě.( bylo zde zjištěno 16 druhů netopýrů).

Po prohlídce okolí slují jsme odjeli zpět na hotel, ale cestu jsme zvolili každý jinudy, takže nakonec jsme se všichni zase sešli u visuté lávky ve Starých Hamrech.

Lávka přes Dyji ve Starých Hamrech

A následná radost z opětovného shledání