Čachtický hrad
Čachtický hrad
GPS: 48°43'29.6"N, 17°45'41.14"E
Jelikož je okolí Piešťan ideální místo pro cyklistiku, tak jsme k výletu do Čachtic použili kola. K magickému hradu, který je opředen mýty o hraběnce Albětě Báthoryové, je to na kole přibližně 25 km, ale jelikož je krajina podle Váhu rovinatá, tak to není zase tolik a celková délka něco přes 50 km. je vcelku v pohodě.
Počátek cesty jsme zvolili u Kolonádového mostu na pravém břehu Váhu a vyrazili jsme proti proudu řeky, která se zde dělí na řeku Váh a Biskupický kanál. Cesta vede podél vody stále po rovince a po zhruba 2 km opouštíme Piešťany a pokračujeme proti proudu, podél Biskupického kanálu. Rovinatý terén lemují vrcholky Karpat, což je výrazným zpestřením cesty. Bohužel nikde nejsou žádné turistické značky a tak nezbytnou součástí všech cest je mapa a ani kompas není k zahození, neboť pokud neznáte okolí, tak zabloudit není problém. Pokud ovšem jedeme do Čachtic, tak cesta vede stále rovně podél vody i když díky vysokým hrázím vidět není většinu cesty.
Kostelík v malebné vesničce Považany na úpatí karpatského pohoří
Zhruba po sedmi kilometrech podjíždíme dálnici a vjíždíme do Horné Stredy. Tady je potřeba dojet až k bráně rozvodny, kde před její bránou je odbočka vlevo a rozvodna se nechá objet. Z dálky není odbočka vidět a nejen my jsme se proto vraceli zbytečně nazpět, ale ochotní místní obyvatelé nás nasměrovali zpátky a tak jsme mohli pokračovat dál směrem na Považany.
Za Hornou Stredou jsou další dvě obce Brunovice a Potvorice, kterými se ovšem neprojíždí, ale jsou na dohled po levé straně. Samotné Považany také nejdříve leží vlevo, ale asfaltová cesta se tu stáčí vlevo do vesnice a rovně už vede pouze polní cesta. Jelikož zde opět chybí značení a vesničkami se přímo neprojíždí, tak není problém tuto odbočku minout. Je potřeba tudíž odbočit doleva a pokračovat dále po asfaltové cestě, která nás dovedla na hlavní silnici spojující Piešťany s Novým Mestem nd Váhem. Na hlavní silnici odbočíme vpravo a hned následně doleva na přejezd přes železnižní trať a poté vede cesta rovně k Čachticím. Za přejezdem ovšem není cesta moc v dobrém stavu, ale na kole se to nechá projet.
Čachtický kostel je dobře viditelný už z dálky
Těsně před samotnými Čachticemi se cesta stáčí vlevo a u místní čističky odpadních vod jsme se vydali doprava. Tady cestu lemují odpadky z čističky a o nějaké idylce tu tudíž nemůže řeč. Po zhruba pětistech metrech od čističky jsme dojeli k místní silnici, kde na sloupech jsou vidět první cykloznačky na sloupech. Tady jsme odbočili vlevo, přejeli místní potok a vzápětí jsme odbočili doprava. Poté jsme mezi místními domky projeli na hlavní silnici, kde jsme odbočili vpravo a před námi se po chvilce objevila silueta čachtického kostela.
Restaurace Full Belly v Čachticích
GPS: 48°42'50.73"N, 17°47'12.06"E
Čachtice jsme také zvolili za místo, kde se naobědváme a tak nám přišla vhod místní restaurace Full Belly, kde je bohatý výběr jídel za příjemné ceny. Je zde možné posedět jak uvnitř, tak i venku na zahrádce. Interiér i exteriér restaurace je zdoben erby a nechybí zde samozřejmě ani erby rodů Nadasdy a Báthory. V průjezdu je i velmi zdařilá kresba pověstné hraběnky se železnou pannou.
Kresba v průjezdu restaurace Full Belly
Po obědě jsme vyrazili k bájnému hradu. Naproti restaraci je cesta, která vede do kopce a je značena. Na ukazateli je napsáno, že cesta trvá 50 minut a vyjímečně to byla pravda. Jelikož jsme do kopce na kolech nejeli, tak cesta dlouhá přibližně 2,5 km. skutečně trvala necelou hodinku.
Poté se před námi objevil hrad o kterém kolují hrůzostrašné pověsti. Dnes už to ovšem není hrad, nýbrž jeho zřícenina. Rozprostírá se ve výšce 350 metrů nad mořem a z dálky je dobře viditelný (ovšem bohužel ne od Čachtic).
Vstupní brána do hradu
Hrad samotný je přístupný stále a neplatí se zde žádné vstupné. Pro vstup na hrad slouží dvě brány. Jedna na prvním nádvoří a druhá na druhém, kudy se vstupuje do samotného hradu. Jelikož hrad je již zřícenina a v podstatě se nechá vstoupit kamkoliv, tak je potřeba dávat pozor na strmé srázy, jelikož žádné zábradlí zde není.
Návrat Čachtické paní:)
My měli štěstí, neboť v době naší návštěvy zde probíhal i rytířský turnaj, včetně trhů a byla zde i možnost si vyzkoušet hod sekerou, popřípadně střelbu z luku.
Z hradu už skutečně zbyly jen ruiny a není tu jediná obytná místnost, zato je tu nádherný výhled do okolí a Karpaty tu jsou jako dlani.
Z historie hradu
Čachtický hrad vznikl jako důležitá pevnost tvořící součást ochrany západní hranice Uherska. Díky svojí poloze na konci skalnatého vápencového hřebenu mohl kontrolovat rozsáhlé území pohraničí na úpatí Malých Karpat a zároveň část údolí Váhu s cestovním přechodem z Pováží směrem na Myjavu a dále na Moravu.
Teoretická rekonstrukce hradu ze 17.století podle Martina Bóna
Na základě dostupných historických pramenů se jeho vznik předpokládá po roce 1260. Založení se připisuje Kazimírovi z rodu Hunt-Poznanovců. Krátce po založení, hrad jako jedno z mála opevnění pohraniční linie odolal nájezdu vojsk českého krále Přemysla Otakara II. Koncem 13. století se stal majetkem Matůše Čáka Trenčanského a po jeho smrti v roce 1321 přešel pod správu královských kastelánů.
Vstupní brána severního předhradí
Původní hrad ze 13. století dnes tvoří jádro zříceniny. Jeho prostor po obvodě vymezovala masivní hradba se zaoblenými nárožími ke které byla na východní straně přistavěná obytná budova. V čele hradu naproti stála dominantní pětiboká věž, obrácená k přístupovému hřebeni ostrouhlým nárožím. Z jejího původního vybavení se do dneška zachovaly zbytky schodiště ve zdi, okno s bočními sedačkami a malý výklenek pro světla.
V průběhu 14. století majitelé věnovali velkou pozornost zdokonalení opevnění. Výsledkem jejich aktivit byla výstavba rozměrné bašty ve tvaru podkovy na severní straně a předbrání vysunutého před původní vstupní bránu. V krátkém časovém odsupu opevnění zesílil ještě nový věnec hradby ponechávající po vnějším obvodě úzkou uličku,tzv. parkán.
Bývalá obranná věž s kapličkou
Roku 1392 získal hrad od krále Zikmunda jeho věrný přívrženec Stibor ze Stiboric, který Čachtice začlenil do svého rozsáhlého panství na Pováží. Stiborovci ho vlastnili až do vymření rodu do roku 1434 a za tento čas stihli opět zesílit opevnění. Na terase severně od původního hradu vybudovali předhrádí vymezené po obvodě přímými úseky hradeb, které zesilovala dovnitř otevřená věž. Po vymření Stiborovců král Zikmund daroval Čachtice dalším svojim přívržencům z rodu Orságovců, kteří je vlastnily do roku 1567.
Pozůstatek zdí na nádvoří horního hradu
Podobně jako jejich předchůdcové se i oni zasloužili o rozšíření a přestavbu svého sídla. Ještě do konce 15. století v prostoru horního hradu vzniklo nové obytné křídlo přistavěné k západním hradbám. Původní bašta byla nastavovaná do podoby věže. Její součástí byla v horní části hradní kaplička. Rozvoj palných zbraní si zároveň vyžádal vznik dodatečného okruhu opevnění v podobě další parkánové zdi. Potřeba ochrany před stále účinnější dělostřelbou se projevila výstavbou dělové bašty osazené na skalnatý hřeben proti přístupu v čele hradu. Další baštu vybudovali v místě napojení na starší předhrádí.
Pohled z horního hradu na vrcholky Bílých Karpat
Po vymření Orságovců daroval panovník Čachtice Uršule Kanižajové, vdově po Tomáši Nadášdym. Od ní panství v roce 1602 získal do dědičného vlastnictví František Nadášdy. Po něm od roku 1604 spravovala majetek známá čachtická paní Alžběta Báthoryová, která byla po odhalení svojich skutků odsouzená na doživotní pobyt mezi hradebními zdmi. V roce 1670 pro účast Františka Nadášdyho na spiknutí proti panovníkovi ho obsadilo a poškodilo královské vojsko.
Alžběta Báthoryová
Po dobu působení Nadášdyovců se opevněné sídlo rozrostlo do současného rozsahu. Jejich dílem je zesilnění zdi staršího severního předhrádí spolu s výstavbou vstupní brány a zlepšení ochrany citlivé přístupové strany vybudováním nového opevnění, později doplněného dělostřeleckým bastionem.
Začátkem 18. století za povstání Františka II. Rákoczyho se o hrad vedli boje, při kterých byl opět poškozen. Po částečné nouzové opravě ho majitelé ponechali svému osudu.
