PODYJÍ

Tenhle krásný kout Moravy stojí určitě za prozkoumání. My jsme tam byli týden, ale to je krátká doba na to aby aby se dala navštívit všechna zajímavá místa v této oblasti. V lepším případě by bylo řešením zde pobýt tak čtrnáct dní. My jsme si s sebou vzali kola a střídavě jeden den jsme jezdili na kolech a druhý den jsme podnikali výlety částečně autem a částečně pěšky. Kdo by ovšem čekal, že na Jižní Moravě bude pro cyklisty ideální terén, tak bude zklamán. Většinou se spíše jedná o obtížnější terén a cesty buď vedou do kopce a nebo z kopce a o rovinu zde téměř nezavadíte. Přitom i to stoupání není nijak mírné a dost často se jedná o prudké kopce, kdy se musí z kola slézt a tlačit kolo pěšky. Ubytování jsme zvolili ve Vranově nad Dyjí a odtud jsme podnikali výlety do okolí. Výhodou této oblasti je i to, že lze navštívit i sousední Rakousko, kde je též spousta zajímavých míst k vidění. Bohužel ne všechny památky v Rakousku jsou přístupné, poněvadž velká část z nich je v soukomých rukou a majitelé je nezpřístupnili veřejnosti. Existuje ovšem mapa "Hrady, kláštery a zámky regionů Waldviertel, Podunají, Jižní Čechy, Vysočina a Jižní Morava" která je i v češtině a je k mání zdarma na některých těchto památkách, bohužel ale většinou na těch na rakouské straně. Velkou výhodou je i to, že vstupné na rakouské straně není nijak vysoké a všechny památky, kde jsme byli měli průvodce v českém jazyce, kteří zde jsou přítomni a nebo českého průvodce v psané podobě.

                                             KREMS

GPS: 48°24'40.938''N, 15°35'59.892''E

Krems je dolnorakouské městečko ležící přibližně 70 Km západně od Vídně a přibližně je i stejně daleko od Znojma. Leží na břehu Dunaje a městem prochází  dunajská cyklostezka vedoucí z německého Pasova do slovenské Bratislavy. Jestliže by jste sem chtěli vyrazit, tak doporučuju vzít si kolo s sebou, neboť pro cykloturustiku je to ideální místo. V místním informačním středisku je k mání spousta letáků včetně mapky historické části města, takže by jste zde zabloudut neměli. Bohužel tu není ale celá mapa města takže když se vzdálíte dále od centra, tak jste ztraceni. Ovšem i bez kola se tu dá obejít a tohle krásné městečko se nechá projít pěšky.Doporučuji se projít kolem Dunaje a případně je možno se nechat svézt po řece lodí. Lístky na loď ovšem nejsou zrovna nejlevnější a pokud by chtěla například rodina se nechat svézt některou z těchto lodí, tak to není zrovna laciný výlet. Dominantou městečka je ovšem nedaleký klášter Stift Göttweig, který se vypíná na nedalekém vrchu za městem.cesta k němu je jednoduchá a dobře značená. Je to poměrně rozsáhlý komplex a jeho návštěva vyžaduje trochu více času. Část kláštera je ovšem veřejnosti nepřístupná, takže prohlédnout je možno jen asi čtvrtinu kláštera. Ale i tak je toho k vidění dost. Mezi prostory přístupné pro veřejnost patří: dvůr kláštera se studnou a obeliskem, klášterní kostel, krypta, Altmanova kaple s ostatkovou skříní,císařské schodiště, knížecí a císařské pokoje s Altmanovým sálem, klášterní chodba se starou lékárnou a po prohlídce je možno se stavit v klášterní restauraci. V pokladně lze koupit i tištěného průvodce v českém jazyce za 1 euro, takže se zde neztratíte a v klidu si můžete celý klášter prohlédnout.

                             CORNŠTEJN A BÍTOV

    Na druhý den jsme se vydali na výlet na kolech a jako cíl jsme určili zříceninu hradu Cornštejn a nedaleký hrad Bítov. Z našeho místa, kde jsme byli ubytovaní byla vzdálenost na zříceninu hradu Cornštejn asi 11 Km. Cesta po Vranovu nad Dyjí ubíhala celkem v pohodě, ovšem na výjezdu z města nás čekalo dosti prudké stoupání, které nemělo konce a až na vyjímky trvalo celou cestu až ke hradu Cornštejn. Občas bylo stoupání mírnější a chvílemi se objevila i krátká rovinka, ale jenom na chvilku a posléze ji opět nahradilo stoupání. Odměnou nám ovšem byl nádherný výhled po okolí, který vynahradil celou tu námahu, kterou jsme do kopce absolvovali. Cestou jsme minuli nově opravenou kapličku u které je i lavička pro případné odpočinutí, ale tu jsme nevyužili a pokračovali jsme dále v cestě k hradu. V obci Lančov jsme byli tak na půli cesty ke Cornštejnu, když se spustil déšť. Naštěstí nebyl déšť tolik prudký, abychom nemohli jet dále a tak naše cesta mohla pokračovat. Asi tak půl kilometru před hradem cesta přestala stoupat a začala se měnit v rovinku, aby se posléze začala prudce svažovat po úzké silnici kolem vodní nádrže Vranov. Cesta z kopce byla už veselejší a tak jsme se za chvilku ocitli před zříceninou hradu, která se před námi vynořila po levé straně.

Cornštejn: GPS:                Loc: 48°56'2.485"N, 15°42'54.503"E

Hrad Cornštejn stojí na strategické poloze západní strany kopcovitého výběžku ze tří stran obtékaného řekou Dyjí, poblíž výšinného sídliště z pozdní doby kamenné. Jeho jméno je odvozeno z německého Zorn (hněv) a Stein (kámen, skála), tím měla být vyjádřena síla i pevnost hradu. Vznikl na původně zeměpanském území, jež náleželo k hradu Bítovu a které přešlo koncem 13. století jako trvalá zástava do rukou panského rodu Lichtenburků. Pro posílení předpolí hradu Bítova, k ochraně cesty spojující Bítov s Vranovem a konečně jako sídlo pro své potomky nechal Raimund z Lichtenburka se souhlasem krále Jana Lucemburského někdy ve 20 letech 14. století postavit hrad Cornštejn. Poprvé se uvádí v listině moravského markraběte Karla z 31 května 1343, na jejímž základě směli Raimundovi synové Smil a Čeněk rozdělit bítovské léno s hrady Bítovem a Cornštejnem na tři díly. V polovině 14. století vznikl o hrad spor mezi Lichtenburky a pány z Hradce, avšak roku 1363 se Lichtenburkové opět uvádějí jako jeho držitelé. Původně neveliký hrad s palácem a nádvořím nechal Jindřich z Lichtenburka v 2. polovině 14. století rozšířit o věnec ohrazený parkánovou hradbou. Daleko více se však do podoby hradu zapsal Jan z Lichtenburka a Cornštejna v 1. třetině 15. století novým předhradím, hospodářskými a administrativními  budovami a zesílenými vstupními branami. Na severozápadní straně nádvoří tehdy také vyrostl nový palác. Roku 1422 se o dobytí hradu pokoušeli husité. Mocenské postavení Lichtenburků vzrostlo ve 40. letech 15. století do té míry, že Jan z Lichtenburka dokázal vést boj se sousedními Rakousy a dokonce vzdorovat i římskému králi Fridrichovi III. V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka a na Bítově, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad a podporován papežem Piem II. zahájil v roce 1463 otevřenou vzpouru. Cornštejn se proto logicky stal terčem útoku královského vojska. Jedenáctiměsíční obléhání Cornštejna (1464-1465), řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, se stalo politickou událostí evropského významu, neboť za vzpurným Lichtenburkem stál samotný papež. Nakonec však byl Cornštejn vyhladověn, Hynkovi z Lichtenburka konfiskován a lénem udělen pánům Krajířům z Krajku. Wolfgang Krajíř z Krajku, který si na králi Vladislavu Jagellonském vymohl převod cornštejnského panství do svobodného držení hrad opravil a nově opevnil. V sedle jižně od hradu tehdy vyrostlo moderní předsunuté opevnění s dělovými baštami. Oba hradní paláce byly modernizovány. Po roce 1526 hrad opět přechází do vlastnictví Lichtenburků, pánů na Bítově. Za jejich panství bylo v roce 1542 opevnění Cornštejna na základě usnesení moravského zemského sněmu v souvislosti s tureckým nebezpečím naposled posíleno. Roku 1576 se Cornštejn jako součást bítovského panství dostal do rukou Štrejnů ze Švarcenavy, kteří přestali sídlo udržovat. Hrad tak zpustl. Mezi dalšími majiteli se vystřídali Jankovští z Vlašimi (1617), hrabata z Daunu (1788) a Haasové z Hasenfelsu (1912). NA základě Benešových dekretů byl hrad v roce 1945 zestátněn. Nynější podoba hradu je výsledkem rozsáhlé rekonstrukce, kterou v 70. letech 20. století provádělo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Rekonstrukce, či dostavba nebyla dokončena a v polovině 80. let byl hrad převeden do správy Jihomoravského muzea ve Znojmě.

  Tolik k historii hradu. Hradem vás provedou milí průvodci a odpoví na vaše otázky týkající se historie hradu i jeho současnosti. Součástí hradu je i malý kiosek s občerstením, kde vám nabídnou klobásu, bramboráčky a jiné pokrmy. Na čepu je pivo Hostan a znojemská velmi oblíbená limodána Zulu. My jsme využili zdejšího občerstvení a posléze jsme se vydali opět na kolech dále na hrad Bítov.

  Tentokrát ovšem cesta pokračovala dále strmým klesáním k mostu přes vodní nádrž Vranov. Na mostě je krásný výhled na obě strany vodní nádrže a za ním následuje pravá zatáčka a pro změnu opět prudké stoupání, které pokračuje téměř až k hradu Bítov. Od zříceniny hradu Cornštejn na hrad Bítov je to necelých 6 Km, takže cesta už nebyla tak dlouhá. Těsně před hradem po pravé straně se nachází restaurace s rozhlednou, která se nazývá Rumburak a je viditelná už z veliké vzdálenosti. My jsme se zde ovšem nezastavovali a pokračovali jsme dále k hradu Bítov.

                                                      BÍTOV: GPS: 

            Loc: 48°56'37.07"N, 15°42'1.75"E

   Hrad Bítov co se týče do velikosti je poměrně rozlehlý a má i několik prohlídkových tras, včetně prohlídky dobových zbraní, kaple a obytných místností. Na nádvoří je restaurace a vinný sklípek, kde je možno ochutnat vína z místních vinic a jsou zde i vystaveny předměty,které sloužily při výrobě vína. Na nádvoří hradu se nachází funkční kašna a pokud sem přijedete na kolech tak jako my, tak jsou zde stojany, do kterých lze kola v klidu zaparkovat. Co nejvíce ocení vaše děti je ovšem malé ZOO, které se nalézá v zadní části hradu a ve kterém se nachází především domácí zvířectvo jako jsou kozy. Dětem se tu bude líbit, obzvlášť, když zjistí, že se tu nechá za mírný poplatek koupit krmení pro zvířata a ony samy můžou nakrmit všechny zvířata.

  První písemná zmínka o Bítově pochází ze zakládací listiny kapituly ve Staré Boleslavi, datované k roku 1046. Jádro listiny dovoluje předpoklad, že hrad Bítov byl založen knížetem Břetislavem I. (1003-1055). Souvislá pevnostní linie hradů chránících česko-rakouskou hranici se zde, na řece Dyji, ustálila na počátku 12. století. Je zajímavé, že podobný pevnostní val vznikl i na rakouské straně k jejich obraně před českými útoky (hrady Raabs, Pernegg, Walkenstein a další).Po vymření Přemyslovců po meči (zavraždění Václava III. v Olomouci - 1306), se hned od roku 1307 dostává hrad jako léno do rukou staropanského rodu Lichtenburků pocházejících ze široce rozvětvené české rodiny pánů z Ronova. Za zakladatele rodu je označován Smil Světlický (12. stol.), budovatel rodového hradu Světlíku (Lichtenburka). Rod zbohatl zejména na těžbě stříbra u dnešního Havlíčkova Brodu. V roce 1278 získává Bítov Rajmund a stává se zakladatelem moravské větve Lichtenburků. Je též prvním moravským zemským hejtmanem. Za Rajmunda doznal hrad významné přestavby – centrum se přesouvá do vyšší části ostrohu, východním směrem, kde je zbudováno mohutné opevnění s dalšími třemi věžemi a novým obytným stavením. Je vystavěn i nový hradní kostel Nanebevzetí panny Marie na hradním nádvoří (1334).Pro posílení svojí moci budují Lichtemburkové nedaleko Bítova další hrad Cornštejn. Rajmundovi synové Smil a Čeněk se na hradě usadili natrvalo a začali se nazývat Bítovští z Lichtenburka. Bítov se tak stal na 250 let jednou z hlavních lichtenburských residencí. Lichtenburkové bojovali po boku českých králů statečně proti Prusům, Maďarům i Turkům. Také proto měli vždy silný hlas v české politice. Posledním mužským dědicem byl Jindřich z Lichtenburka. Zemřel  29. září 1572. Dědičkami se staly jeho sestry.Bítov byl v držení Ludmily, která jej r. 1576 prodala rakouskému šlechtici Wolfu Streinovi ze Švarcenavy (hejtman znojemského hradu). Následujících 36 roků panství Streinů na Bítovsku lze nazvat jako pouhou epizodu. Jeho syn Hanuš Wolfart se chtěl přiblížit tehdejším velkým italským šlechticům. Po získání zámku v Uherčicích zde nechal nákladnou přestavbou zbudovat renesanční sídlo v severoitalském stylu s arkádovými dvory a zahradami. To jej spolu s náročným životem renesančního kavalíra (hostiny, tance a freje) finančně zcela vyčerpalo, zadlužil se a musel rodové statky rozprodat. Bítov prodal jako první z větších statků v roce 1612. Přišel i o milovaný zámek v Uherčicích.Jankovští z Vlašimi se psali podle statku Jankov na Benešovsku. Jan I. Jankovský z Vlašimi se jako první usazuje na Moravě a r. 1405 o něm máme zmínku jako o členu zemského soudu. Bítovské panství koupil Fridrich Jankovský z Vlašimi, jeden z nejmocnějších moravských šlechticů v pobělohorské době, spolutvůrce moravské ústavy (1628). Moravský vlastenec Fridrich nechává vystavět na jižních hradbách hospodářské křídlo s vyhlášeným pivovarem. Jeho syn Hynek (1635) - císařský rada a poradce císaře Ferdinanda III. píše na Bítově první česky psané Hipologické dílo Apotéku koňskou. Při dvojím vpádu Švédů půjčuje poddaným na výpalné a svůj hrad zachrání vyvalením nepočítaných sudů bítovského piva. Roku 1638 rozšiřuje hradní kostel a buduje hradní palác s arkádovým nádvořím a prochoditou věží. Zřizuje nový vstup do hradu a staví k němu vstupní most. Z venkovní části střelecké zdi buduje tzv. švédskou kapli. Po jeho smrti přechází hrad na jeho syna Maxmiliána Arnošta I. (1653) ten se však pomátne na rozumu a hrad spravuje jeho choť Alžběta (1689). V této době je opravována statika jižního křídla - pro Bítov typickými opěrnými pilíři. Maximilán II. Janovský z Vlašimi (1689-1736), se ve Vídni spřízní s rody Ditrichštejnů a Daunů. Jako blízký přítel Josefa I. je povýšen do hraběcího stavu(1702). Oženil se s Kateřinou z Lemberka dědičkou po posledním z  rodu Adamovi Zrinském – přináší na hrad proslulou sbírku zbraní a rodovou knihovnu. Po Maxmiliánově dceři Marii Johanně provdané (1739) hraběnce Cavriani se hrad po dlouhém dědickém sporu dostává na zásah Marie Terezie (1755) do rukou synovce Maxmiliána Františka hraběte z Daunu.

     Daunové patřili k  starobylým rodům původem z porýnského městečka Daunu. Traduje se, že název Daun pochází od keltského »Dune«, což znamená kopec. Největší společenský vzestup prožili v době třicetileté války, kdy byli především za vojenské služby povýšeni do hraběcího stavu (1655). Polní maršál a císařův rádce Vilém Jan Antonín Daun získal inkolát (dnes občanství) v Čechách (1684), Uhrách i na Moravě. Jeden z jeho synů Jindřich Josef, jehož manželkou byla dcera Maxe hraběte z Vlašimi Marie Leopoldina, založil moravsko–rakouskou linii rodu. Sídlem této linie byl i Bítov. Stavebně prochází hrad dalším vývojem (1811). Na místě někdejší studny je zbudována kašna. Staví se severní křídlo s hradní kuchyní (1811). Na místě sýpky zřizují Daunové divadelní sál(1816), na severní straně pak empírovou kočárovnu s konírnou (1821-1822). Vznikají velké úpravy zahrad a lesoparku s výstavbou množství saletů (rotunda, studánka, jezírko lásky). Syn Františka, Jindřich (1836-1890) rozšiřuje hradní kostel s hrobkou(1845). Hrad prochází gotizujícími úpravami včetně interiérů paláce. Po jeho smrti, přes protesty Jindřichových bratrů Vladimíra a Otakara rozprodává jeho vdova Antonie hraběnka Voračická z Bissingenu veškeré zařízení paláce (1890). Po Daunech dědí hrad Haugwitzové.

I Haugwitzové jsou starým, původně slovanským rodem, pocházejícím zřejmě z Míšně; přes statek Haugwitze v Lužici, jehož jméno převzali, pak přešli do Slezska. Užívali erbu s černou beraní hlavu na červeném štítu. Na Moravě se objevují již ve 14. století. V roce 1752 koupili hrabata Haugwitzové panství Náměšť nad Oslavou (od té doby sídlo rodu). Právě sem stěhují zařízení Bítova včetně rozsáhlé sbírky zbraní. Nejznámější osobou rodu se stal vynikající státník Bedřich Vilém, český a rakouský kancléř, rádce Marie Terezie, od roku 1759 nositel řádu zlatého rouna, tvůrce osvícenských reforem.

Od Haugwitzů koupil Bítov za tři miliony korun již r. 1906 Jan I. hrabě Zamojski z malopolského šlechtického rodu, působícího v Polsku, v Rusku i v Rakousku. Bítov si vybral na doporučení svých příbuzných Stadnických z blízkého Vranova. Zamojští se proslavili jako významní polští státníci i vojevůdci. Byli na Bítově jen 2 roky, po té hrad přechází na Františka knížete Radziwilla.

Knížata Radziwillové mají původ na Litvě a jsou jediným knížecím rodem v dějinách Bítova. Jiří byl dokonce jako kardinál, vilniuský a krakovský biskup údajně navržen na papežský stolec (r. 1585). Bítov převzal r. 1908 mladý kníže František (1880-1967), synovec Jana hr. Zamojského, známý konservativní politik a vůdce polské aristokracie. František prodává Bítov (1912) rakouskému velkoprůmyslníkovi, sudetskému němci Jiřímu Karlu staršímu baronu Haasovi z Hasenfelsu (1841-1914).

Haasové byli rodina statkářů ze západních Čech. August Eusebius zdědil porcelánku ve Slavkově nad Ohří. Jeho syn Georg (Jiří) starší (1841-1914) vystudoval chemii na vídeňské polytechnice. Převzal otcovu porcelánku a spolu se svým bratrancem Janem Czjzkem (1841-1925) založili r. 1867 firmu Haas a Czjzek, která se stala největším výrobcem porcelánu v celé Habsburské monarchii. Roku 1899 byl Georg Haas povýšen za obchodní zásluhy o říši do šlechtického stavu s predikátem »von Hasenfels« a r. 1908 byl dokonce povýšen do stavu svobodných pánů (svobodný pán = baron). Bítov koupil pro svého stejnojmenného syna, který se stal posledním soukromým majitelem hradu (historky o něm v okolí kolují dodnes). Rodinu Haasů s naším hradem spojila náhoda – všimli si inzerátu, nabízejícího bítovské panství v novinách! Haasové vlastnili vedle západočeských statků (sídelní zámek Mostov) a Bítova též vyhlášený obchodní palác - Haasův dům na prestižní Kärtnerstrasse ve Vídni.

K faktickému vyvlastnění Bítova po roce 1945 nikdy nedošlo (pro úmrtí majitele). Stát ovšem přesto převzal hrad do své správy a r. 1949 zpřístupnil veřejnosti. Vzniklý právní stav byl dořešen až v letech 1962-63 odškodněním dědiců (především bratrance - nejbližšího příbuzného, jímž byl belgický baron Evence III. Coppée [Eváns Kopé]) přesně podle závěti posledního majitele barona Haase.

 Informace čerpány z internetových stránek hradu Bítov a z průvodce zříceniny hradu Cornštejn, který provozuje Jihomoravské muzeum ve Znojmě.