Milan Malinský

Konárovice

GPS: 50°2'27.497"N, 15°17'12.599"E

Zobrazit místo Konárovice na větší mapě

   Konárovice, dříve Konařovice, nebo Koňařovice jsou vesnicí starobylou. V 10. století tu sídlil knížecí koňař patřící mezi úředníky Oldřiše, nedalekého hradu župního. Není však nemožno, že se v názvu osady ozývá staročeské jméno osobní Koňa neb Konar.

   Statek Konárovice vznikl do konce 14. století ze statků Koňářovice, Sovolusk a Vrcholaz. Konárovice měli farní kostel a sídlo vladyčí. V letech 1238 - 41 jmenuje se Odolen z Koňářovic, r. 1358 tu seděl Bartoš Puklice z Domašína, r. 1361 již Bartošem z Koňářovic zvaný, r. 1380 Václav z Koňářovic a po něm Aleš z Koňářovic. Roku 1394 zde seděl horník Václav Vundervein, v roce 1397 Bernard Grober z Kutné Hory a v letech 1400 - 1403 Vítek z Černčic, probošt u sv. Jiljí v Praze a po něm vladyka Vítek z Turovic, jehož rod do roku1453 zde vymřel.

    Při kostele farním byl r. 1358 Hřivín z Pobipsů farářem, 1361 - 80 Jan Mírků z Dymokur, 1380 - 1400 kněz Jan, 1400 - 1402 kněz Jan z Čábelic, 1402 - 1407 Jan z Chrudimě, 1407 - 1419 Václav z Hory, po něm Václav ze Zájezda.

Konárovická náves s pomníkem vpředu a obecním úřadem v pozadí.

    Roku 1453 jmenuje se při Konárovicích ves Sovolusky, později zvaná zkráceným jménem Soušky, která zmizela za války švédské a zbyl po ní toliko název přívozu soušeckého při Labi. Podíl patronátu kostela v Konárovicích měli vladykové ve Vrcholazích. Tato ves zvaná též Vrkolazy, Vrkolec (německy Vilkolecz), v 18. století Hrkolec, bývala při Labi blíže Starého Kolína.

   Roku 1358 držel ten statek Jan z Hrádku či z Hradištka, 1380 Kašpar z Vrcholaz, ale roku 1400 byly Vrcholazy spojeny se statkem konárovským. Toho času asi ta ves zanikla a to snad zátopou labskou. Řeka Labe teče mezi Veletovem a Třemi Dvory dvěma proudy. Severní nazývalo se Labe bystré, jižní u Starého Kolína pak Labe staré. Podobá se, že Labe Bystré tehdáž v r. 1400 povstalo a zkazilo ves Vrcholazy - někdejší grunty té vsi, tak jak jsou rozloženy na ostrově mezi mezi Labem starým a bystrým.

   Roku 1440 vládl v Konárovicích Vítek z Turovic a bratr jeho Přibík, r. 1453 pak paní Jitka z Kříčova, vdova Přibíka z Turovic, opět vdaná za Jaroslava z Libanic, roku 1488 - 1503 Petr Sak z Bohůňovic, po něm Václav Háša z Újezda, prve měšťan kolínský, jenž zemřel roku 1527.

 Kaple Svatého Jiří na Jeleně.

 Rod vladyk Hášů z Újezda pocházel z Kolína. Háša forverečník (t. j. držitel dvora na předměstí) jmenuje se tu v letech 1461- 1499, a synové jeho Jiřík a Václav potom zakoupili se na statcích zemských. Jiřík Háša seděl na Úmoníně, Václav pak byl ještě roku 1502 starším obecním v Kolíně, roku 1505 byl pánem na Konárovicích  a maje dobrou vůli s měšťany kolínskými, jimž prodával krmný dobytek, úrodu svých rolí, i dříví z lesa svého, nacházel u nich peněžité zálohy a v potřebách svých. Zemřel 30. června 1527 a byl pochován v kostele Konárovském, jak svědčí náhrobní deska, která je dosud zachovalá. Dědic jeho byl Jiřík Háša ( zemřel 1540). Potom byl Jan Háša z Újezda, snad Václavův syn či vnuk, pánem na Konárovicích, maje spor s Kolínskými u práva zemského; neboť prý z návodu neznámého soukupa nařknul je na cti, jakoby úkladně spisovali nějaké škody a na něho je sčítali. Po něm držel Konárovice Jiřík Háša z Újezda, jenž s manželkou svou Mandalenou Salavkou z Lípy dobře hospodařil a roku 1564 koupil za 1050 kop českých zápisný statek Křesetice (u Malešova). Roku 1578 mu byly Křesetice od královské komory za 1500 kop ze zápisu propuštěny jako pravý statek dědičný. Aby docíli rychlejšího spojení Konárovic s Křesetici, založil již roku 1568 pod Konárovici při pusté vsi Soušku nový přívoz ke Starému Kolínu. Však neztrpěli toho Kolínští, neboť obávali se ztenčení svého mostního cla a městského ungeltu. Tvrdíce, že jeden konec onoho přívozu jest na jejich gruntech, kázali přetíti lano přívozní a poraziti kůl. Roku 1580 pořídil pan Háša poslední svou vůli, v níž žádal, aby synové jeho v bázni Boží byli chováni a na učení v poctivá místa obráceni, kdežby zvykali dobrým mravům a obyčejům. Manželce své Mandaleně zvýšil věno na 1000 kop a dal jí kmetcí dvůr v Křesovicích, aby tam s dcerami bydlela. Synové měli jí dáti polovici svršků, 10 krav, 120 ovec, a na každý rok 100 kop, 15 korců pšenice, po 60 korcích žita i ovsa, 15 korců hrachu, z každého varu sud piva, dříví s potřebu. Každé dceři, kdyby se vdávala, měli dáti 250 kop a zlatý řetěz za 100 dukátů, poctivou výpravu a 5 krav. Mimo to pamatoval na opravu kostela sv. kříže v Konárovicích i na faráře své tuto i v Křeseticích.

Vjezd do statku, který sousedí se zámkem.

   Velký mor roku 1583 zle řádil v rodině Hášovské. Umřela tu paní Mandalena Hášová a některé její dcery, potom sám pan Jiřík Háša a zbyly jen dítky jeho Jan Jiří, Karel a Anna. Tato Anna Hášová se pak roku 1594 vdala za Sigmunda Nykláska z Žítenic a na dvoře v Dolanech u Hory s ním žila.

   Mladí Hášové nezdařili se po otci. Karel Háša držel po otci Křesetice, a roku 1594 pojal za choť Kateřinu z Lukavec: ale zabil ve svádě na Křeseticích mladého Jana Dačického z Heslova, uvalil na sebe velikou pokutu, tak že musil Křesetice prodati, a to obci Kutnohorské za 9175 kop, načež seděl nějaký čas na Nových Martinicích, roku 1617 zemřel chud v Křivsoudově. Jan Jiří Háša z Újezda držel po otci Konárovice. Roku 1584 v Hoře zabil v souboji Václava Hrabáně z Přerubenic a musil jeho příbuzné spokojiti pokutou 1250 kop č. Za manželku pojal Lidmilu Hanykéřovou z Semína, dědičku pěkného statku Nebovid u Kolína. Leč nebyl dbalým hospodářem a tím schudnul. Roku 1588 prodal Konárovice, pak těžce zadlužil Nebovidy, a když roku 1605 zemřel, zanechal dítky obojího pohlaví v poměrech stísněných. Konárovice od něho koupil horník původu jihlavského, Sigmund Stejšek, zvaný Freusichselbst z Freudenbachu, za 7050 kop č. V popise statku toho se tehdy jmenuje tvrz a ves Konárovice s poplužním dvorem, pivovarem, sladovnou a spilkou, vinice, štěpnice, chmelnice, role, louky, háje, lesy, vrbiny, pustý rybník a menší rybníčky, Labe bystré a Labe staré s ostrovem, ves Malé Ohařice s krčmou a lesem Chrastem, pustá ves Soušek s krčmou a podací kostela v Konárovicích. Nový držitel toho statku obnoviv přívoz Soušecký, upadl proto v nový spor s Kolínskými, jimž se i jinak znelíbil, neboť prodával kolínským židům na úvěr krmný dobytek pro jejich řezníky, čímž křesťanští řezníci měli škodu. Roku 1605 prodal Konárovice bratřím Albrechtovi Jiřímu a Janu Oldřichovi Klusákům z Kostelce, kteří před tím své statky Velké Radovesice, Lipec a Božec roku 1607 prodali k císařskému panství poděbradskému. I tito zemané byli na samých sporech s obcí Kolínskou.

Domky v ulici Na Vinici.

   Roku 1611 bratři Albert Jiří a Jan Oldřich Klusákové z Kostelce založili ve své vsi Soušce pod Konárovicemi při Labi nový mlýn s jezem, že ale ten jez škodil poddaným města ve Třech Dvorech, tu po žalobě obce nařídili zemští komisaři dne 25. června 1612, že ten jez má býti náležitými vraty opatřen. Podobně vymohli sobě Kolínští zrušení přívozu, který páni Klusáci r. 1609 v Souškách založili a tím obcházeli mýto na kolínském mostě. Potom páni Klusáci zavedli v Souškách výčep konárovského piva, ale k žalobě  Kolínských, kteří hájili mílového práva svého, museli ten šenk zrušiti. Podobně museli svésti šenk v Sobotce, samotě při cestě k Týnci (nyní "na Jelenu"), z těch příčin páni Klusáci, stýskajíce si na nesousedství Kolínských, v prosinci 1614 Konárovice prodali Krištofu Nybšicovi z Altendorfu.

Konárovice v roce 1914

   Krištof Nybšic z Altendorfu byl německý zeman skrovných prostředků peněžitých. Na doplacení Konárovic vydlužil se u své sestry Kristiny, manželky bohatého pána Heníka z Valdsteina, pána na Křinci a Doubravici, 2500 kop č. Sdědil po předchůdcích spor s Kolínskými o krčmu v Sobotce, nepovolil jim, odpíraje žalobám jejich. Však za nedlouho nastaly oběma stranám jiné a těžké starosti. Vypuklo totiž roku 1618 povstání evangelických stavů v Čechách. Pan Nybšic, jsa stár a nemocen, neměl v tom účastenství. Také nedočkal se žalostivého konce vzpoury, neboť umřel již 9. září 1620. Po něm zůstala druhá manželka, Hedvika, rozená Blektová z Útěchovic a nezletilí synové Jan Jaroslav a Krištof. Dcery z předešlého manželství Marie Alžběta a Alena Kateřina provdány byly již roku 1617, a sice tato za Šebestiána Beřkovského z Šebířova, ona za Jana Talácko z Ještětic na Nové Pašiněvsi. Konárovice zatím spravovala ovdovělá paní Hedvika, jež potom ještě třikrát se vdala, neboť roku 1622 jmenuje se manželem jejím Jan Jiří Meyzl z Meyzlsteina, 1626 nazývala se Hedvikou Údrckou, 1630 Hedvikou Rehnovou.

Konárovice v roce 2010

   V čase Pobělohorském potkávaly rodinu Nybšiců těžké nehody. Kdežto roku 1615 bylo v Konárovicích a Ohařičkách 27 osedlých poddaných, roku 1622 byl statek Konárovský tou měrou od běhu válečného spustošený, že pouze z devíti osedlých mohly vycházeti berně a sbírky zemské, ostatních 18 byli buď pohořelí aneb rozběhlí.  Pan Šebestian Beřkovský, manžel Aleny Nybšicové, účastniv se povstání jako důstojník v pluku kraje Kouřimského, po bitvě Bělohorské skrýval se v Konárovicích u tchýně. Ale neutajil se a dne 28. září 1621 byl zatknut v Kolíně, uvězněn a v průvodu 15 branných veden jest do Prahy na strestání. Paní Kristina Valdsteinská z Altendorfu, sestra Nybšicova, vymohla sobě v říjnu 1621 právní svod na Konárovice pro svůj dluh 2500 kop č. posud nesplacený. Chystala se zajisté k útěku do Němec za pánem svým, který pro účast povstání prchnul ze země. Leč nemohouc vymoci peněz na švekruši, odešla s prázdnem do ciziny. Po ní zůstaly statky Bratronice a Újezdec v Boleslavsku, které zabavila královská komora a roku 1623 za 8 857 kop č. prodala Albrechtovi z Valdsteina, potomnímu knížeti Fridlandskému.

Vinice s hostincem roku 1914

   Nedal se též utajiti požadavek 2500 kop, které měla paní Kristina zjištěny dskami zemskými na statku Konárovicích. I připadl rovněž komoře královské, která pak to, jak se podobá, postoupila pražskému bankéři Janu de Vitte z Lilienthalu. Neb týž potom se jeví býti věřitelem Nybšicovským na Konárovicích v oněch 2500 kopách. Kromě toho tu měl pan Pavel Michna z Vacínova 2000 kop, žid Jehuda Baš-sevi 300 kop, jiní věřitelé 800 kop. Jakož páni Klusákové tu měli ještě 2350 kop nedoplatku za Konárovice, a toho postoupili panu Karlu Michnovi, dal se týž pán dne 4. září 1626 svésti soudně k držení Konárovic. Však brzy toho postoupil paní Alžbětě Johanně, manželce Jana Václava Gryzle z Gryzlova, císařského hejtmana panství Kolínského, kterýž odtud do své smrti roku 1637 držel Konárovice. Syn jeho František Mikuláš Grýzl, za něhož roku 1638 spravoval Konárovice Zachař Otmár z Holohlav (zemřel 1641), pustil své právo ke Konárovicům komoře královské. Ta však ten statek těžce zadlužený roku 1642 zase na prozatím vrátila poslednímu dědici Nybšicovskému, a sice Krištofu Nybšicovi, jenž měl za manželku Žofii z Hozlan. Leč hospodařil týž tu za doby plné bídy a strasti pro běh válečný. Roku 1650 byl již mrtev, a vdova jeho, vdavši se za vladyku Braníšovského z Braníšova, tou měrou byla tištěna věřiteli, že sama žádala za soudní odhad a prodej Konárovic. Ale nebylo nikoho, kdo by ten statek nejvýš spustlý koupil. Tehdáž byla tvrz Konárovská na krovu spálena, zdi její se bořily a osýpaly, dvůr poplužní se stodolami, chlévy, sýpkou a ovčínem byl úspěšně spálený, pivovar zkažený, mlýn při Labi svalený, vinice pustá, rybníky prázdny, vsi Konárovice a Ohařičky byly úplně ohněm zkažené a bez obyvatel, a grunty selské byly chrastím zarostlé. Tak pustý statek puštěn jest od zemského soudu dne 27. března 1652 v 10 000 zl. Hlavnímu věřiteli panu Humprechtu Račínovi z Račína. Týž ale nemohl toho statku užiti, ani z úpadku jej vytrhnouti. I prodal jej roku 1661 za 4800 zl. Rytíři Adamovi Jaroslavu Šofmannovi z Hemrles. V tom prodeji neuvádí se ves Ohařičky, neboť roku 1654 již náležely k panství Kolínskému. Jest tudíž na bíledni, že pan Račín pustou ves, jež nikdy již nebyla obnovena, postoupil onomu panství, čemuž odpovídá též snížená cena prodeje.

Rybník Barborka a v pozadí špitál roku 1914

   Pan Adam Jaroslav Šofman z Hemrles pocházel z rodiny původně německé, jež v 16. století přišla do Čech a držela statky v Plzeňsku a Klatovsku, a tu se úplně počeštila. R. 1618-20 byl mezi stavy odpořilými, 1620 byl od generála Marradasa při vzdání Sušice pardonován: roku 1622 byl sice odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statku, ale uchýlil se za hranice a teprve roku 1639 se Švédy se vrátil. Ale v Sušici byl r. 1641 jat od císařských, uvězněn, ale brzy a potom sloužil jako plukovník při císařské jízdě. 1654 držel kmetci dvůr v Pískové Lhotě a potom držel s manželkou svou Johannou Polyxenou z Nemyšle statek Zbyslav u Čáslavě, načež koupil 1657 statek Hlízov a roku 1661 spustlé Konárovice. Byl též v povinnosti hejtmana kraje Čáslavského. Jakožto dobrý Čech ve všech aktech veřejných užíval jazyka českého a potomci jeho zastávali rodnému jazyku svému příchylni až do vymření svého roku 1749. Pan Šofman byl šlechtic zámožný. Oblíbiv si Konárovice, vystavěl tam pěkný zámek, obnovil všecky hospodářské budovy a pivovar, a ves Konárovice ponenáhlu osazoval poddaným lidem hlízovským. Obnovil přívoz u Soušku, aby měl rychlejší spojení Konárovic s protějším Hlízovem, snášel mnohý odpor od magistrátu kolínského, ale zůstával nepovolným. Roku 1663 umřela panu Šofmanovi manželka a ježto mu nezůstavila dítek, pamatoval na syny schudlého bratra svého Václava Markvarta a sice Jana Fridricha, Jiřího Bohuslava, Jana Krištofa i Alexandra Mikuláše Šofmany z Hemrles na Čachrově a Březí u Klatov. Proto učinil po císařském svolení ze dne 2. dubna 1664 ze statků svých Konárovic a Hlízova rodinný fideikommiss, tak aby po jeho smrti toho užívali společně nejstarší dva z uvedených, a kdyby jeden neb druhý bezdětek zemřel, měl nastoupiti třetí a pak čtvrtý. Potom pan Šofman prodav statek Zbyslavský, jenž po manželce sdědil, r. 1666 koupil od hraběte Lamberta z Lamboy za 7650 zl. Blízký statek Veltruby. Dne 25. ledna 1669 předvídaje blízké úmrtí své, pořídil poslední svou vůli. Vše své stříbro dle inventáře přivtělil k fideikommissu Konárovsko-Hlízovskému. Třetímu bratrovci svému Janu Krištofu Šofmanovi odkázal svůj dům v Praze v ulici Květné a 2500 zl., mladšímu bratru jeho Alexandrovi 300 zl., šesti jiným přátelům 10 760 zl. Své dědice fideikommissu zavázal, aby novému klášteru kapucínů v Kolíně (založen byl roku 1664) dávali hojnou almužnu pro odplatu Boží. V kostele ve Zbyslavi, jemuž odkázal 600 zl., založil kromě toho fundaci 30 zl. Ročního platu, tak aby farář co rok za něho sloužil slavné rekviem. K pohřbu svému určil 200 zl. Na zádušní mše, chudým do špitálu dal 50 zl., českým literátům v Hoře rovněž 50 zl. Konečně nařídil, aby vystaven byl nový kostel v Konárovicích a při něm nový špitál.

Pohled na kostel od č.p. 46-na můstku je učitel Al. Fín a František Nekněz zvaný " Bodejť "

   Pan Adam Jaroslav Šofman umřel během r. 1669 a pochován byl v kryptě u kapucínů v Kolíně. Podle zřizovací listiny fideikommissní zaujali Jan Fridrich a Jiří Bohuslav Šofmanové z Hemrles oba statky Konárovice a Hlízov. Aby mohli vypláceti odkazy strýcovy, roku 1676 prodali statek Veltrubský za 8 800 zl. Adamu Záborskému z Brloha. Jan Fridrich Šofman, hejtman ve vojště a rytíř Božího hrobu, zemřel bez potomků roku 1687. Bratr jeho Jiří Bohuslav s manželkou svou Alžbětou Reginou z Malovic rovněž neměl dítek, a zemřel roku 1691 a pochován byl u kapucínů v Kolíně. Třetí bratr, Jan Krištof, byl již prve bezdětek zemřel, a tak zbýval poslední z oněch čtyř bratří, Alexander Mikuláš Šofman z Hemrles. Leč i ten zemřel za nedlouho, neb roku 1695 již ho nebylo na živu. Po něm zůstali synové Václav Adam již odrostlý, a Jaroslav Hartman, Jan Štěpán, Josef Jan Vilém a Karel Ignác Vojtěch nezletilí, též dcery Kateřina a Anna Lidmila. Sirotků těchto laskavě se ujaly dvě tety, Alžběta Regina Šofmanová z Malovic a stará panna Anička Častolárka z Dlouhé Vsi. Chováni byli v Praze v domě paní Šofmanové, která jim platila preceptora Pavla Plimele. Když tato dobrá paní a věrná Češka roku 1696 umírala, poručila ony sirotky nejstaršímu jejich bratru Václavovi Adamovi, jemuž odkázala svůj dům v Praze s tou prosbou, aby své bratry a sestry neopouštěl, do žádného seminaria jich nedával, ale dobrého člověka aby jim doma za preceptora choval, kterýž by je vedl k bázni Boží, jak sluší na jejich stav. Leč toto třetí koleno Šofmanů nemělo dlouhého věku. Václav Adam Šofman z Hemrles, od roku 1695 pán na Hlízově, Konárovicích, Zbraslavicích zemřel již počátkem roku 1712, nemaje dítek. Vdova jeho Anna Apollonia, rozená Eichorníkova z Reichenbachu, zemřela v září roku 1720 a pochována v kostele Konárovském. Bratří jeho dva, nejbližší dle věku, Jaroslav Hartman a Jan Štěpán, zemřeli již před ním a po jednom z nich, jak se podobá, zbylá vdova Kateřina Zuzana, rozená Talácková z Ještětic, umřela roku 1713 a pochována v Bylanech. Rodinné svěřenství Konárovice a Hlízov zaujal roku 1712 čtvrtý z oněch bratří Josef Jan Vilém Šofman z Hemrles s mladším bratrem svým Karlem Ignaciem Vojtěchem. Za jejich panování, a sice roku 1713, podal Konárovský správce Václav Rudolf Kunvaldský správě následující kataster statku Konárovského. Při zámku v Konárovicích byl poplužní dvůr, k němuž se drželo v 16 kusích 124 korců rolí dobrých, 290 korců rolí prostředních, 50 korců rolí špatných, úhrnem tedy 464 korců rolí, jež ale prý mají půdu ostrou pískovou, v níž za sucha vše vyhoří, za mokra však zmočálovatí. Dále 5 luk na 24 vozy sena a 9 vozů otavy, leč prý ty louky bývají do roka 3-4kráte od Labe zatopeny, a otava prý zřídka bývá. Potom se tu uvádí chmelnice pod 1 1/ 2 korce, zahrada panská pod 12 korců a vinice pod 10 korců, lesa v ploše 2000 provazců (666 2/3 korců), v tom lese dva rybníky na 10 kop násady kapří, za lesem mlýn o jednom složení na nestálé vodě, tak že v něm sotva třikrát za rok mlíti lze. Ve vsi Konárovicích byli čtyři osedlí potažníci, Matěj Buldra, Martin Pacovský, Václav Řehák a Matěj Jančárek, již drželi po 27-32 korcích rolí a luk na 5 1/2-7 vozů sena. Dále zde bylo 7 chalupníků, Jan Štolba, Václav Štolba, Martin Kudrna, Samuel Řezníček, Krištof Bída, Jiří Jeřábek, Jan Novotný, kteří drželi 6-15 korců rolí a luk na 2-3 vozy sena, a domkář Jakub Šoudra, který užíval louky na dva vozy sena. Úhrnem drželi poddaní konárovští 175 1/4 korce rolí, luk na 47 1/2 vozů sena a stěpnic pod 13 1/2 korce. Od vrchnosti k tomu najali 42 1/ 2 korce rolí. Celkem chovali 26 koní, vola, 22 krav kromě 7 krav nájemných, 13 jalovat, 8 ovec a 9 prasat. Na Hlízovském statku drželo se k panskému dvoru 383 korců rolí, 7 luk na 69 dvouspřežných vozů sena a 31 1/2 vozů otavy, zahrad pod 8 3/4 korců, a ve vsi Hlízově bylo 6 potažníků a 14 chalupníků a ti sdělávali 395 korců rolí. Kromě toho drželi 104 korce rolí zarostlých, luk na 58 vozů sena a 20 vozů otavy.

Bývalý mlýnek v panské zahradě. Před ním správce velkostatku Ferd. Seltzam roku 1914.

   Rytíř Josef Jan Vilém Šofman měl za manželku Annu Kateřinu Böhmovou z Löwenkronu, Němkyni, a ta zemřela na jaře roku 1716, zůstavivši dítky Jana Josefa a Marii Annu. Kostelu v Konárovicích učinila fundaci a krásný šat svůj porterový odkázala na pořízení oděvů pro sochy marianské u Jesuitů v Hoře, u cistercianů v Sedlci, u kapucínů v Kolíně a v kostele Žlebském. Však ještě téhož roku řádila smrt dále v rodu Šofmanovském. Za krátko po matce zemřel malý Jan Josef Šofman, a 23. června 1716 zemřel i pan Josef Jan Vilém Šofman, maje věku 37 let, a pochován v kryptě kostela Konárovského. Fideikommiss Konárovice a Hlízov držel nyní rytíř Karel Ignác Vojtěch Šofman z Hemrles samojediný. Když pak v březnu roku 1725 bez potomků zemřel, sňat jest závazek svěřenství se statků Konárovic a Hlízova, kteréž nyní připadly dědičkám Šofmanovským, a to byly dvě sestry posledního Šofmana, z nichž Kateřina se vdala dne 15. ledna 1710 za rytíře Sigmunda z Vidrsperka, poručíka u pluku Palffyho, mladší pak Anna Lidmila dne 22. října 1714 za pana Františka Karla Rabenhaupta ze Suché, pána na Úmoníně a Mezholezích. Třetí dědičkou byla Marie Anna, dcera Jana Josefa Šofmana a tudíž neteř obou sester jmenovaných, jež potom se vdala za Jana Josefa Rabenhaupta ze Suché na Třemošnici a Moravanech. Správu Konárovic a Hlízova vedl od roku 1725 pan Vidrsperk, až roku 1736 došlo k rozdělení té pozůstalosti Šofmanovské. Hlízov tehdáž odhadnut na 55 000 zl., Konárovice na 50 000 zl., z čehož odečtena jsou břemena pro špitál konárovský v 5000 zl. Tato dědičná podstata 100 000 zl. rozdělena pak na tři stejné díly, načež paní Kateřina Vidrsperková ujala se Hlízova, paní Anna Lidmila Rabenhauptová zaujala Konárovice, obě sestry ze spolka zavázaly se k výplatě 33 333 zl. 40 kr. pro dobro své neteře, mladé paní Marie Anny Rabenhauptové.

Kostel v roce 1914.

   Paní Anna Lidmila Rabenhauptová nedržela se Konárovic dlouho. Manžel její zemřel 19. února 1743 a zůstavil z předešlého manželství svého jedinou dceru Marii Františku Rabenhauptovou, a v této nevlastní dceři své prodala paní Anna Lidmila statek v Konárovicích a Souškách (týž založen mezi lety 1713-46), vinici, bažantnici, ohrady pro dobytek, tři výsadní krčmy, mlýn, rybníky, lesy a podací kostela, vše za 45 000 zl., nečítajíc v to fundaci špitální 5000 zl. Potom odstěhovala se do Kutné Hory, kdež měla dům, a žila tam pobožnosti a dobřečinění. Ve Hlízově vystavěla kapli čtrnácti pomocníků a nadala ji záduším 100 zl. Roku 1748 pořídila poslední vůli svou v jazyku českém. Hlavním dědicem jmenovala svého sestřence Václava Jana z Vidrsperka. Cistercianům Sedleckým, u nichž pochována býti žádala, odkázala 1000zl., na chování českých slečen u Voršilek v Hoře dala 2500 zl., něco kostelu a škole v Konárovicích a kapucínům v Kolíně odkázala 100 zl. Značné odkazy určila slečnám ze staré domácí šlechty. Ctihodná tato Češka zemřela v Hoře v polovici března roku 1749.

Fara v roce 1914.

   Slečna Marie Františka Rabenhauptová, ujavši se Konárovic, provdala se, nejsouc zdaleka věku 40 let, za rytíře Alexia Krištofa Bujákovského ze Knurova, jemuž při své smrti roku 1767 odkázala Konárovice. Leč pro běh válečný, neúrody v letech 1769 - 71 a snad i nedobrým hospodařením sdělány byly na tom statku veliké dluhy, a tak se dostaly Konárovice dne 1. května 1772 do veřejné dražby, při níž, když svíčka dohořela, vydražila ten statek za 60 000 zl. Hraběnka Alžběta de Quasco, rozená Netolická z Eisenberka.

   O rytíři Bujakovském z Knurova se vypravuje, že se seznámil se slečnou Rabenhauptovou v Týnci n. L., kdež posádkou ležel. Byl to pán surové povahy a trýznění lidu bylo mu vyražením. Pro nepatrný přestupek jakousi Terezku (z čís. 91) nechal ležeti s těžkým kruhem na krku ve žních pod širým nebem, Terezce podařilo se utéci a dostati se až k císařovně Marii Terezii do Vídně, kteráž zhrozivši se surového skutku rytířova, dala věc přísně vyšetřiti. Zemské úřady daly panství Konárovice pod sekvestraci a rytíř Bujakovský zbaven svého majetku. Jen tolik dovoleno mu sebou vzíti, co by na tři vozy naložil. Spáliv všechny listiny na zámku schované, odstěhoval se potom do Týnce, kdež byl bídně živ. Zbytek svého života strávil ve špitále konárovickém, kamž od hraběnky Quascové vzat byl. Tu také zemřel a pochován na hřbitově u kostela.

   Hraběnka Alžběta de Quasco pocházela z české rodiny šlechtické. Otec její byl hrabě Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, jenž byl prve zemským podkomořím, potom presidentem královské komory, a zemřev roku 1760, zůstavil velké panství Kosť a Rakov synu své starší dcery, Antonínu Václavu hraběti Vratislavovi z Mitrovic. Manželem hraběnky Alžběty byl hrabě Petr Alexander Quasco de Claviers, Vlach. Generál v císařské armádě, rozený roku 1714, jenž vyznamenav se ve mnohých bitvách za války sedmileté, byl rytířem řádu Marie Teresie, polním zbrojmistrem a vojenským velitelem v Praze, kdež zemřel roku 1780. Hraběnka Alžběta, po německu vychovaná, ráda pobývala v létě v Konárovicích, kdež přestavěla roku 1775 zámek na podobu nynější. Majíc zálibu v hedvábnictví, kázala na Konárovicích hojně vysazovati stromky morušové a pilně chovala bource hedvábníky, takže roku 1812 docílila 200 liber zámotků.

   Hraběnka Alžběta de Quasco zemřela 74letá dne 14. dubna r. 1813. Nemajíc dítek, odkázala Konárovice své neteři Apolonii hraběnce Cavriani, rozené Vratislavce z Mitrovic. Jejímu bratrovi Emanuelovi hraběti Vratislavu odkázala 30 000 zl., jež měla na jeho panství Kosteckém zjištěné. Kontribučenské pokladně konárovské pro dobro poddaných odkázala 400 zl., kromě jiných odkazů dobročinných.

   Ves Konárovice roku 1787 čítala 61 dům, sam. Jelen 6 č., Souška 2 čísla a Labuť 3 čísla; roku 1843 bylo tu v 101 čísle 705 obyvatel.

   Hraběnka Apollonia Cavrianová zemřela letitá 12. července 1821, načež syn její František Karel hrabě Cavriani prodal dne 13. listopadu 1822 Konárovice s dílem svršků zámeckých za 110 000 zl. Janu svob. pánu Schmiedgräbneru z Lusteneku, hejtmanu v císařské armádě. Hypothéky na tom statku zjištěné byly tehdy: 1230 zl. náhrady poddaným za škody z povodní, 1000 zl. kapucínům v Kolíně, špitálu v Konárovicích 4000 zl., kostelu a učiteli v Konárovicích 1962 zl., vše vídeňského čísla. Od pana Schmiedgräbnera koupil Konárovice 5. září 1834 hrabě Karel Rummerskirch, pán na Větrném Jeníkově, za 125 000 zl. konv. č., ale roku 1842 prodal je Hugonu svob. pánu Rothovi. Týž zase r. 1844 za 158 000 zl. Alžbětě svobodné paní ze Schmiedhalsu, ta pak roku 1845 za 190 000 zl. Janu Raškovi, bohatému měšťanu, od něhož dne 2. června 1856 koupil Konárovice za 190 000 zl. Jan hrabě Harrach. Vlastenecký tento šlechtic času letního nejraději bydlel na Konárovicích a přivedl zde hospodářství k pořádku a rozkvětu. Než po smrti své manželky prodal na jaře roku 1872 statek ten za 373 440 zl. panu Josefu Götzlovi, továrníku a starostovi obecnímu v Karlíně, po jehož smrti dostal se jeho dědicům. R. 1895 koupil velkostatek Konárovický stráň Lžovickou ve výměře 118 ha.

   Roku 1848 byla zrušena robota a to byl významný mezník v historii obce. Z poddanství osvobozeného lidu bylo poznenáhlu předáváno právo rozhodovat o veřejných záležitostech týkajících se obce. Již po zřízení katastru obcí za Josefa II. bylo lidu dáno právo volit si konšely a rychtáře, které dosud dosazovala vrchnost. Pravomoc těchto činovníků byla sice nepatrná, ale postupem času byla stále rozšiřována. Moc vrchnostenských úřadů stále upadala až roku 1850 byly zrušeny a nahrazeny byly úřady okresními, jimž podřízeny byly úřady obecní.

   Roku 1850 byla provedena volba představenstva samostatné obce konárovské. Za představeného byl zvolen Karel Švůgr -  chalupník z č. 5, za I. radního Jiří Svoboda - školní učitel, za II. radního Josef Kudrna -  domkář. Do výboru byl zvolen Jan Mazač - chalupník, Václav Kunar - chalupník, Jan Kašpar - farář, Jan Pomp - správce panství, Jan Raška - držitel velkostatku.

   Volby se zůčastnili občané bezůhonní a platící daně. K volbám byli rozděleni dle výše placené daně ( t. j. dle majetku ) na tři sbory. V I. sboru byli sedláci, ve II. sboru chalupníci a ve III. sboru domkáři. Obecní zastupitelstvo čítalo 12 členů, z nichž každý sbor volil 4.

   O školu pečovala místní školní rada, v níž zasedaly vedle starosty obce 4 zástupci občanstva, volení obecním zastupitelstvem a 2 virilisté - farář a velkostatkář ( případně zástupce ).

   Jako starostové se vystřídali:

Josef Kadečka 1887 - 1890

František Novotný (správce velkostatku) 1890 - 1897

Václav Durdil (rolník) 1898 - 1899

Josef Kadečka (rolník) 1899 - 1919

   Obec za volnějších poměrů se všestraně rozvíjela. Rozvoj kolínského průmyslu, působil i na Konárovice, neboť mnoho zdejších obyvatel našlo obživu v tamních továrnách. Také hospodářství na zdejším velkostatku se počalo racionálněji provádět a tak se sociální postavení obyvatalstva zlepšovalo, což se projevilo i na zvýšení počtu obyvatel.

Roku 1843 bylo v obci 101 obytných stavení se 705 obyvateli.

Roku 1890 bylo v obci 123 obytných stavení s   803  obyvateli.

Roku 1911 bylo v obci 135 obytných stavení s   820 obyvateli.

   Také vnější vzhled obce se změnil. Upravena byla odbočka směr Kolín - Pardubice, dokončena přestavba kostela, postavena nová škola a fara. Velkostatek zakládal na méně úrodných pozemcích ovocné sady ( švestkové, třešňové a ořechové ) a též podél cest byla vysazována kaštanová a lipová stromořadí. Občané nezůstávali v této věci pozadu a tak si Konárovice stojí  v roce 1890 co se týče ovocných stromků na prvém místě mezi obcemi v kolínském okresu. Na severovýchodní straně vsi byl založen nový hřbitov ( dříve býval u kostela ), kolem něhož byl vysázen borový lesík a v rohu byla postavena umrlčí komora.

   Na zabezpečení proti požáru byl založen roku 1899 hasičský sbor, který měl při založení 24 činných členů a 6 členů přispívajících. Sbor si pořídil s příspěvků různých korporací ( obce, okresu, země i jednotlivců ) a z obnosů získanými vlastním úsilímvýzbroj pro 29 členů, čtyřkolovou stříkačku a 3 ruční stříkačky s příslušnými potřebami.

   Sbor se zůčastnil šestnácti záchranných prací při požárech v obci a třináctkrát v okolních obcích. Sbor si založil i knihovny, kde vedle knih a odborných časopisů byly i knihy všeobecně vzdělávací. Pořádal i přednášky a divadla, nebo se činně zůčastňoval i kulturních podniků jiných spolků. Roku 1909 bylo uspořádáno na oslavu desetiletého výročí trvání sboru veřejné cvičení za účasti 37 sborů se 460 členy.

Starostové sboru:

Václav Durdil - rolník

Maxmilian Bub - řídící učitel

Josef Charvát - pekař

Čeněk Tajman - kovář

Velitelé sboru:

Josef Kadečka - rolník

Josef Charvát - pekař

Václav Buchl - rolník

   Vedle hasičského sboru vznikaly i další spolky jako Čtenářská beseda, která byla založena roku 1899 a jejímž účelem bylo šíření vzdělání. Jejími zakladateli byli:

Maxmilian Bub - řídící učitel

Otakar Svoboda - učitel

Gustav Čenský - farář

Rudolf Bergman - správce velkostatku

Josef Kadečka - starosta

   Mezi zájmy tohoto spolku spadaly divadelní představení, přednášky a knihovna. Mimo domácích pracovníků tu přednášeli: univerzitní profesor J. Krause, profesoři Ot. Kunstovný, Jos. Pelebauer, Dirlam. Výtěžky z divadel a zábav byly věnovány knihovně, která tak vzrostla na 400 svazků.

   Současně se Čtenářskou besedou vznikla Občanská jednota, která měla obdobnou činnost - šířit vzdělání. Zakládajícími členy byli František Pacovský, Václav Kukal a Vincenc Pekárek. K šíření vzdělání tomuto spolku sloužila knihovna a divadelní představení. Vedle činnosti osvětové sledoval tento spolek i cíl podpůrný. Členové byli podporováni v době nemoci a v případě úmrtí dostávali pohřebné. Potřebným členům byly poskytovány i drobnější půjčky.

   Následkem neutěšené hospodářské situace se většina rolníků zadlužila. Potřební vyhledávali pomoc u soukromých majetných osob, které jejich nesnáze využívali ke svému obohacování tím, že jim půjčovaly na lichvářský úrok. Rolníci proto sahají ke svépomoci a zakládají své družstevní peněžní ústavy. Tak i v Konárovicích vzniká Spořitelní a záloženský spolek pro Konárovice a okolí. Založen byl 11. února 1900. Prvním starostou byl Gustav Čenský - farář, místostarostou Antonín Trnka a členové představenstva byli Václav Durdil - truhlář, František Čábelka - hostinský na Jeleně a Václav Lauřín - rolník. Pokladníkem byl Maxmilian Bub - řídící učitel. Při založení měl spolek 25 členů.

20.století

  Začátek 20. století přinesl částečnou prosperitu, ale zároveň znamenal klid před bouří, neboť toto století bylo ve znamení dvou světových válek, které byly nestrašnější v celých lidských dějinách a dost zásadně zasáhly nejen Konárovice, ale úplně celý svět. Mezidobí mezi těmito válkami ze začátku vypadalo nadějně, neboť padl starý Rakousko-uherský režim a samostatné Československo se vydalo vlastní cestou. Po 400 letech Habsburské nadvlády mohlo konečně volně dýchat a samo rozhodovat o svém osudu. Ovšem třicátá léta 20. Století s sebou přinesla celosvětovou hospodářskou krizi a nástup fašismu v Německu, což vyvrcholilo 15. března 1939 obsazením našeho území fašistickým Německem a následně 1. září 1939 vypukla druhá světová válka. Ale ani skončením války v roce 1945 neskončily útrapy, neboť rychlý nástup komunistického režimu uvrhl zemi do dalšího období temna na příštích 40. let. A tak až 17. listopad 1989 přinesl konečně svobodu i když z počátku těžce se rodící, což se projevilo hlavně 1. ledna 1993, kdy se rozpadlo Československo na dva samostatné státy. Česká republika se zapojila do vstupních rozhovorů pro začlenění do evropské unie a po překročení milenia začátkem 21. století se stala právoplatným členem evropské unie a v roce 2009 celé unii i předsedala.

První světová válka

Ovšem ze začátku 20. století je do 21. století daleko a tak se ještě nacházíme v době, kdy se celá evropa stává vřícím kotlem a jako předzvěst něčeho strašného propuknou balkánské války. Vše ovšem vyvrcholí 28. června 1914 kdy Gavrilo Princip zastřelil v Sarajevu Rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinada d'Este. Atentát na následníka trůnu se stane záminkou pro Habsburky pro rozpoutání války, která je v té době nazývána Velkou válkou, nebo Světovou válkou.

   Samotná válka vypukla měsíc po tomto atentátu tedy 28. července 1914. Do Konárovic dorazila vyhláška o jejím vypovězení 26. července 1914. Nejprve to vypadalo, že to bude krátká válka, ale představa bleskové války se nevyplnila a k armádě byly povoláni nováčci odvedení na jaře. Jelikož rakouská armáda již na začátku války utrpěla velké ztráty, které se postupem času neustále zveličovaly a vojáci v celých zástupech přecházeli k nepříteli, byli k vojsku povoláváni stále noví záložníci. Nakonec byli povoláni i 18-ti letí mladíci a 50-ti letí muži, takže doma zůstali jenom ženy, děti a starci.

   Protože se nedostávalo pracovních sil, byla zřízena tzv. Žňová komise, která měla obstarávat pracovní síly, aby byla sklizena úroda. Byla dána i úleva od škol desetiletým dětem, aby pomáhaly při polních pracích. V listopadu 1914 bylo umístěno v Konárovicích 13 haličských uprchlíků ( hlavně Židů ), které válka vyhnala z domova. Brzy byli do obce také přivedeni ruští zajatci a ti byli dáni do dvora a k sedlákům na práci. Někteří z nich tu po skončení války zůstali a v Konárovicích založily rodiny ( Spychalský, Stavovský, Krysowatyj, Kovalský ).

   Brzy ovšem nastal nedostatek potravin, neboť pole byla špatně obdělávaná a výtěžek z větší části byl odváděn armádě. Bylo zavedeno nucené odvádění obilí a stanoveny byly příděly mouky, masa, mléka a cukru pro jednotlivé osoby. V roce 1915 byla stanovena kvota mouky 500 gramů na jednoho obyvatele na den a i ta byla později snížena na 320 gramů. Maso se smělo vařit jen třikrát týdně a kdo byl přistižen, že má maso v „bezmasý den“ byl přísně pokutován.

   Dlouhým trváním války se zásobování stále více zhoršovalo. Vydrancovaní hospodáři již těžko sháněli obilí k odvedení jim předepsané a proto v květnu 1917 byl zaveden nucený výkup obilí. Pro potřeby armády bylo rekvírováno v podstatě vše. Počínaje senem, slámou, obilím, mlékem a byl i velký nedostatek petroleje bavlny a vlny. Byly sbírány mosazné hmoždíře, zlaté a stříbrné mince. Lidé se různými způsoby snažili nějaké zásoby potravin zachránit, aby jim nebylo všechno zabaveno a alespoň něco málo jídla jim zbylo. V roce 1918 již nebylo téměř co k jídlu a všichni netrpělive očekávali konec války. Ten přišel 11. listopadu 1918, ale již 28. října 1918 došlo k rozpadu Rakouska-uherska a to vyhlášením samostatnosti Československé republiky.

   Část vojáků bojující na frontě přeběhla na druhou stranu fronty a vstoupila do legiíí. V ruských legiích bojovali: Josef Horáček, Karel Domácí, Antonín Malý, Václav Žák, Rudolf Kalva, Josef Hrodek a Rudolf Lauterbach.

   V italských légiích bojoval Antonín Balada – obuvník.

Československá republika

   Den svobody ( 28. říjen 1918 ) byl uvítán v Konárovicích s nadšením. V ten den navečer byl uspořádán velký průvod obcí. Průvod zašel před místní poštu a tam byl sňat černý dvojhlavý orel – symbol Rakouska a ten byl se slávou nesen k rybníku Barborce a tam byl utopen.S ním byl pochován i ten starý svět, svět plný útisků a strádání.

   Na Vinici pak byl uspořádán tábor lidu na němž bylo oslaveno vzkříšení našeho státu. Pomalu se začali vracet vojáci ze všech koutů světa, zajatci a i vojáci, kteří byli zmrzačeni. Nevrátili se ale všichni. 26 mladých lidí zahynulo za cizí zájmy v dalekých zemích.

   Život v obci pomalu přicházel do starých kolejí. Při kolkování rakouských peněz československými kolky bylo odevzdáno 4 375 kusů bankovek v hodnotě 161 820 K. Brzy po skončení války začíná v Konárovicích opět kulturní činnost. Čtenářská beseda byla 13. 4. 1919 rozpuštěna a její majetek, který čítal divadelní jeviště a knihovnu o 450 svazcích byl předán nově založené tělocvičné jednotě Sokol. Prvním starostou Sokola byl zvolen Robert Nepraš, strojník, místostarostou Bohumil Sýkora, hospodský adjunkt a náčelníkem Josef Jareš, učitel. Při založení měl Sokol 22 členů.

   1. 11. 1919 byla zřízena v Konárovicích četnická stanice a umístěna byla ve dvoře na Labuti. Vrchním strážmistrem byl stanoven Václav Falta a strážmistrem byl Josef Krejčí. V únoru 1921 bylo provedeno úřední sčítání lidu. V obci bylo napočítáno 815 obyvatel. Podle náboženství byli rozděleni takto: 517 římsko-katolické, 68 československého vyznání, 9 českobratrského vyznání a 221 bylo bez vyznání. Obytných domů bylo napočítáno 141.

   27.3. 1923 se usneslo obecní zastupitelstvo postavit novou silnici v kopci, jelikož cesta podél panské zahrady byla příliš příkrá a rozježděná. Bylo stanoveno vést cestu serpentinou pod Vinicí, aby bylo zmírněno stoupání. Z této příčiny byla vykoupena část pozemků od Josefa Domácího a J. Líbala. Zbytek pozemků postoupil velkostatek bezplatně. V roce 1923 koupila obec od velkostatku školní budovu, novou školu v č. 11 se 2 třídami, kabinetem, přilehlým dvorkem a zahrádkou za 55 000 K. 10 000 K. Bylo splaceno ihned a zbytek zůstala obec dlužna. Budova byla převzata ve zpustošeném stavu a proto byl zřízen nový plot, okna a dveře.

   16.10. 1923 se konaly volby do obecního zastupitelstva. Jako starosta byl zvolen Jan Líbal, prvním náměstkem se stal Jan Pacovský a členy obecního zastupitelstva byli zvoleni Václav Žák, Antonín Kukal, Josef Horáček, Josef Kubíček, Václav Charouz, Jan Buldra, František Karas, Čeněk Fajman, Boh. Sýkora, Václav Mazač, František Pekárek, Výclav Holý a Emil Kubíček.

   Na počátku roku 1924 dochází k dlouho čekané parcelaci velkostatku na základě zákona ze 16. 4. 1919 č. 205 o zabrání velkého pozemkového majetku. 25. 2. 1924 byla dána výpověď vlastníkům velkostatku z hospodářství na zabraných pozemcích. Následovalo několik schůzí svolaných obecním zastupitelstvem na nichž byly udíleny občanům pokyny a sestavovny seznamy uchazečů o půdu. Převzaté pozemky přešly do majetku přídělců 15.října 1924 se všemi právy a povinostmi.

   V roce 1928 byla provedene elektrizace obce. Elektřina byla přivedena do každého stavení na náklady obce a rozvody v domech si každý platil sám. Poplatek za jedno světlo činil 120 K. a za půjčení elektroměru se zaplatilo 200 K. Elektřina byla zavedena i do obou škol a na ulici bylo zřízeno 12 světel. Obec byla osvětlena po celou noc za paušál 165 K. měsíčně.

   Koncem ledna 1929 uhodily kruté mrazy, které dosahovaly až -36 stupňů. Ptactvo a zvěř houfně hynuly, v Kolíně zamrzaly vodovody lokomotivy nejezdily a kolejnice se lámaly. Ve škole se pro hrozné mrazy nemohlo vyučovat.

   Počátkem prosince 1930 bylo provedeno sčítání lidu a bylo napočítáno 723 obyvatel ( o 82 méně než v roce 1921 ). Z těch bylo 720 příslušníků ČSR, 8 příslušníků polských a 4 rakouští. Podle národnosti byli 731 čechů a 1 ruska. Podle náboženství se obyvatelstvo dělilo takto: 471  římsko-katolické, 1 pravoslavná, 70 československé vyznání, 19 českobratrské, 164 bez vyznání. Rodin bylo napočítáno 217 a 156 obydlených a 3 neobydlené domy. Dále zde bylo 16 mužů a 28 žen starších 70-ti let. Nejstarší byla Marie Pacovská z č. 120, která se narodila roku 1837, takže se dožívala věku 93 let.

   25 dubna 1933 před půlnocí vypukl požár v Hájku v domku č. 63 u Františka Buldry. Starý, dřevěný domek v té době neobydlený byl v krátké chvíli v jednom plameni. Přesto, že hasiči byli u požáru brzy museli se pouze omezit na hájení okolních  ( většinou dřevěných ) stavení. Následkem velkého sucha byly obě studny v Hájku skoro bez vody a proto musela být voda pomocí dvou stříkaček vedena až z Barborky, což trvalo velmi dlouho. Hasiči tudíž neměli mnoho šancí v boji s požárem, který se rozšířil i na vedlejší stavení č. 65 patřící M. Buldrové. Obě stavení úplně vyhořela. Za dva dny na to, dne 27 dubna v noci začal hořet nový domek č. 15 v Nové ulici patřící Ant. Baladovi. Stavení bylo sice zděné, kryté taškami, ale úplně vyhořelo, neboť opět nebylo vody. V Nové ulici nebylo jediné vydatné steudně a na přivádění vody z Barborky nestačily hadice. Antonín Balada byl pokladníkem Místní školní rady a v době požáru měl u sebe 5 281 Kč. Tyto peníze se při požáru ztratily. Antonín Balada se zavázal, že do 28. června ztracený obnos nahradí a do zástavy dal svůj pozemek na Vinici, který získal jako příděl v pozemkové reformě. Pozemek takto získaný nemohl však být prodán dráže, než byl koupen, t.j. za 700 Kč. jinak by rozdíl připadl státní pokladně. Avšak vzhledem k tomu, že šlo o peníze veřejné, svolil pozemkový úřad, aby se pozemek prodal za 5 281 Kč. čímž byl celý ztracený obnos uhrazen.

   V jarních měsících roku 1936 se rozmohla mezi zdejšími dětmi spála, která zvlášť krutě zasáhla v rodině Františka Beránka, kde zemřely dvě děti - 14-tiletá Zdeňka a 3-letý Josef. Těžce zasaženi byli rovněž staří manželé Buldrovi, kteří v tomto roce pochovali čtvrtého syna. Všichni synové zemřeli v nejlepších letech ( 2 jako vojáci ).